Staré pohlednice a dobové fotografie Praha historie pražských pohlednic
MILAN DEGEN: POHLEDNICE PRAHY
Poštovní celistvosti, které lze považovat za jedny z nejstarších pražských pohlednic vůbec, jsou asi obrázkové přítisky na různých typech rakousko-uherských korespondenčních lístků (převážně na aversní straně). Tyto přítisky byly vyráběny soukromě nebo na základě soukromých objednávek a měly často reklamní charakter. Byly jednobarevné, zobrazovaly pravděpodobně nejznámější pražské objekty a zaujímaly obvykle tak třetinu plochy strany pro sdělení. Problém je, že donedávna se sbíráním těchto variantních typů korespondenčních lístků zabývali převážně jen filatelisté, v jejichž sbírkách se s velkou pravděpodobností sice ojediněle, ale zřejmě ještě i dnes vyskytují. Že takové obrázkové exempláře Prahy existovaly či existují, potvrzují i seriózní a špičkoví odborníci na staré korespondenční lístky. Nejsou tedy žádnou fantazií. Dosud se podařilo objevit pouze jeden takový exemplář, navíc ještě z bývalého pražského předměstí - Smíchova, a to až z roku 1886 [obr. XIV].
XIV - Rakouský korespondenční lístek
S obrázkovým a textovým přítiskem firmy Straschnow Steiner, která byla vlastníkem První české továrny na kroupy. Lístkem firma ohlašuje příjezd svého obchodního cestujícího. Na adresní straně je natištěna světle hnědá dvoukrejcarová známka s dvouhlavým orlem (tento typ korespondenčního lístku vydávala rakouská pošta od roku 1883). Název firmy je natištěn na pásce, kterou je na dvou místech přelepeno zřejmě jméno předchozího majitele. KNIHTISK. PROŠEL POŠTOU 1. ŘÍJNA 1886 |
Je pravděpodobné, že předchůdci pražských soukromých reklamních a zejména obrázkových přítisků na korespondenčních lístcích byly firemní lístky s obchodním sdělením, opatřené často výtvarně vkusně řešenými razítky některých firem. Mezi takové předchůdce pražských pohlednic lze zařadit jeden dochovaný zajímavý exemplář, odeslaný známou pražskou firmou U města Paříže v roce 1876 [obr. XV].
XV - První typ rakouského korespondenčního lístku
Odesláno z Prahy 2. května 1876 do Vídně, opatřeného na adresní i textové straně výtvarně zajímavě řešenými reklamními razítky pražské firmy U města Paříže. Na adresní straně je v levém horním rohu, naproti natištěné známce umístěno velké českoněmecké firemní razítko Sklad zboží ozdobnického, U města Paříže, v Praze, Celetná ulice č. 15. Na textové straně je méně čitelné menší razítko podniku. Navíc je ještě název firmy v němčině vytlačen nad známkou z adresní strany na stranu textovou. Reliéfy písmen raznice, uspořádané do mírného zvlnění, jsou na této straně dobře čitelné jen za dobrého osvětlení. |
V té době, stejně jako např. v sousedním Německu, existovaly v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a pravděpodobně i v Praze kromě firemních či jiných razítek již i různé, většinou reklamní přítisky, a to jak textové, tak i obrazové, provedené v tiskárně na objednávku. Početnější kolekce těchto tiskovin objednávaly jistě větší a operativnější firmy. Jedním z mála takových dochovaných exemplářů z území Čech je korespondenční lístek s natištěnou reklamou firmy Theodor J. Tschiedel na straně pro sdělení. Jde o černý tisk (možná litografii - originál jsem neviděl, uvádím jen popis z literatury) s obrázkem petrolejové lampy a údaji o firmě a nabízeném zboží. Byl odeslán z místa sídla firmy, z Jablonce nad Nisou, dne 24. listopadu 1878. Protože starší exemplář tohoto typu z území Čech není zatím znám, je možné ho označit za nejstarší českou obrázkovou dopisnici. Další dochovaný exemplář stejného typu odeslal Karl Meltzer z Lánova u Nového Boru v roce 1880 [obr. XXII].
XXII - Rakouský korespondenční lístek
Formátu 140×83 mm, který byl v různých variantách, včetně jazykových, vydáván v údobí let 1876-1882. tento typ s natištěnou červenohnědou dvoukrejcarovou známkou s hlavou císaře Františka Josefa I., na lehce nahnědlém slabém kartónu, byl určen pro Čechy. Na straně pro sdělení je v jeho horní části natištěno v němčině reklamní záhlaví Sklářská huť k. Meltzera & Co. v lánově u Nového Boru se stylizovaným znakem Rakouska. ručně psaný text, datovaný 6. října 1880, je opatřen podpisem majitele firmy. lístek byl odeslán ještě téhož dne z Lánova do Tiefenbachu (asi nad Desnou v Jizerských horách). Razítko pošty adresáta je nečitelné. |
Jestliže tedy pražská firma U města Paříže v roce 1876 opatřovala korespondenční lístky s otevřeným obchodním sdělením běžně svými firemními razítky, jestliže daleko dříve, již v roce 1873, měl na korespondenčním lístku svůj obrazový přítisk vrchol Sněžky, jestliže v roce 1878 používal Tschiedel v Jablonci nad Nisou a v roce 1880 Meltzer v Lánově u Nového Boru korespondenční lístky s firemním přítiskem na straně pro sdělení, stejně jako smíchovská firma Straschnow & Steiner v roce 1886, pak je jen těžko uvěřitelné, že by firmy hlavního města království Českého - Prahy žádné takové či podobné exempláře s přítisky v údobí 1873-1886 nepoužívaly nebo snad nikdy neměly. Zcela určitě měly, jenže se buď vůbec nedochovaly, anebo se takových dokladů dochovalo mizivě málo a nejsou momentálně k dispozici.
Zatím prvními zjištěnými pohlednicemi vydanými v Praze, na které se musela nalepit známka, jsou sokolské pohlednice vydané k připravovanému II. všesokolskému sletu v roce 1887. Tehdy se ale ještě nehovořilo o sletu, nýbrž o sjezdu, takže každá pohlednice je opatřena textem: „Na shledání (či shledanou) o sjezdu všesokolském r. 1887 ve Slovanské Praze.“ Tento slet, na který přijeli i američtí Češi, byl nakonec zakázán a byly uspořádány jen sportovní závody v Českém Brodě. Příležitostné pohlednice však byly vytištěny přibližně s jednoročním předstihem v tiskárně F. B. Batovce a také dány ihned do oběhu. Jde o celou sérii pohlednic, popřípadě, při žánrovém roztřídění zobrazených motivů a použitých grafických technik, o tři série vydané nákladem Sokola Pražského. První série zobrazuje funkcionáře Sokola ve třech variantách - podle fotografií s rámečkem nebo bez něj (jako busty) a podle kresby. Z této série pochází zatím nejstarší známá, poštovně použitá sokolská pohlednice s portrétem Jindřicha Fügnera [obr. XXIII].
XXIII - Pohlednice s portrétem Jindřicha Fügnera
Prvního starosty Sokola Pražského (1822-1865), se zajímavým textovým přítiskem barvy černé. V tomto případě bylo pohlednice využito jako pozvánky na mimořádnou valnou hromadu pražské tělocvičné jednoty Sokol, která se konala 25. října 1886. Podobné přítisky se na sokolských pohlednicích vyskytují dost často. TMAVOMODRÁ AUTOTYPIE. PROŠLO POŠTOU 24. ŘÍJNA 1886 |
Druhá série zobrazuje vždy jednoho cvičence s nářadím (hrazda, činky, kord), třetí - zemské a pražské znaky. Z předpokládané třetí série je znám pouze jeden exemplář týkající se bezprostředně Prahy - znak Starého Města [obr. XX]. Všechny tyto pohlednice jsou tištěny na délku a kromě záhlaví mají text i vlevo dole pod obrázkem : „Ve prospěch jubilejního fondu Sokola Pražského.“ Na pravé straně pod záhlavím a vedle obrazové části je poměrně dost místa pro sdělení adresátovi. Zatím zjištěný celkový počet těchto sokolských příležitostných pohlednic je deset kusů.
XX - Příležitostná pohlednice k II. všesokolskému sletu 1887
Vydaná patrně již o rok dříve, se znakem, který je součástí sochařské výzdoby Prašné brány z konce 15. století. Popis kolem erbu je zavádějící, neboť rozhodně nejde o nejstarší znak Starého Města, ale až o třetí variantu, používanou do roku 1649. Po tomto roce byl znak císařem Ferdinandem III. polepšen vložením obrněné paže s mečem do brány. Tento polepšený erb Starého Města se po sloučení všech historických částí v roce 1784 stal základem znaku města Prahy. KNIHTISK. ZŘEJMĚ F. B. BATOVEC, PRAVDĚPODOBNĚ 1886 |
Je možné, že existují ještě starší sokolské pohlednice, třeba z I. všesokolského sletu v roce 1882, nebo z roku 1884, kdy zemřel první náčelník Sokola Dr. Miroslav Tyrš. Podle jedné indicie se mohly nacházet, anebo ještě nacházejí, v soukromých sbírkách bývalých sběratelů starých pražských a sokolských pohlednic, které buď nejsou momentálně přístupné, nebo jsou již rozprodány, či v nejhorším případě nenávratně ztraceny. Vzhledem k tomu, že na sokolských pohlednicích k II. všesokolskému sletu nejsou záběry charakteristických objektů, budov či ze života města, nepovažují je někteří sběratelé za nejstarší pražské pohlednice. To však není objektivní a správné hledisko, neboť celá Česká obec sokolská nebyla zdaleka jen tělocvičnou organizací, nýbrž i celospolečenskou a kulturní, a patří neoddiskutovatelně k dění a životu hlavního města Prahy.
Pohlednice se specifickými pražskými náměty (ulice, budovy, části města), pocházejí až z roku 1890. Jde opět o sérii minimálně tří dvoubarevných litografií, z nichž dvě jsou na obr. XVI a XVIII.
XVI - Dvouzáběrová pohlednice
S Prašnou bránou a s ulicí Na příkopě od Václavského náměstí. Prašná brána byla zrestaurována J. Mockerem v letech 1875-1886 do podoby, která odpovídá kresbě. Zobrazený stav ulice je možné datovat údobím 1886-90, avšak koleje pro koňku byly v té době již zdvojené. BAREVNÁ LITOGRAFIE. PRAVDĚPODOBNĚ J. MIESLER, BERLÍN, 1890 |
Na třetí, nereprodukované litografii, jsou dva záběry, na Pražský hrad a Malou Stranu. U jedné pohlednice s motivem Prašné brány a Příkopů bylo zjištěno, že prošla poštou 2. dubna 1890. Jelikož tento exemplář nebyl k dispozici, je na obr. XVI jeho nepoužitý ekvivalent.
XVIII - Dvouzáběrová pohlednice
S chrámem Matky Boží před Týnem a pohledem na Národní divadlo ze Střeleckého ostrova. Na obrázku ze Staroměstského náměstí jsou dva míjející se vozy pražské koňky a osmiramenné plynové kandelábry. V dolním rohu je poněkud zjednodušený znak Prahy. Na druhém obrázku s Národním divadlem nejsou ještě Schnirchovy trigy, ale ty sem byly umístěny až začátkem 20. století. Vlevo, vedle budovy divadla, je vidět část sloupu řetězového Mostu císaře Františka, odstraněného v roce 1898. BAREVNÁ LITOGRAFIE. PRAVDĚPODOBNĚ J. MIESLER, BERLÍN, 1890. PROŠLO POŠTOU AŽ V ROCE 1898 |
Bez ohledu na poštovní použití pohlednic této kolekce patří oba reprodukované exempláře a popsaný exemplář evidentně k sobě a pocházejí z roku 1890 nebo již z roku 1889. To, že se někdy pohlednice posílají i řadu let po jejich zakoupení, je známá skutečnost. V souvislosti s poptávkou je třeba také uvažovat o více nákladech v průběhu několika let. Možná právě v údobí 10 let, v němž došlo k použití zmíněných pohlednic.
Stejným technickým způsobem jako předchozí tři exempláře jsou provedeny ještě další dva - Muzeum království Českého [obr. XVII] a Staroměstská radnice. Jde o jednozáběrové dvoubarevné litografie na křídovém papíře, které jsou signovány berlínskou firmou J. Miesler. Buď patří všech pět uvedených pohlednic k sobě, nebo poslední dvě patří do další série. Připustíme-li, že jde o jednu sérii, pak je nanejvýš pravděpodobné, že jde o výrobky jedné a téže firmy - J. Mieslera.
XVII - Muzeum království Českého
Na horním konci Václavského náměstí, postavené v místech bývalé Koňské brány v letech 1885-1890. Obrázek muzea postrádá ještě výzdobu terasy, což může přispět ke zvýšení pravděpodobnosti tvrzení, že pohlednice byla vydána v roce 1890 nebo ještě dříve. Je zdobena květy a listy šípkové růže a ornamentem, připomínajícím renesanční pletenec. BAREVNÁ LITOGRAFIE. J. MIESLER, BERLÍN, PRAVDĚPODOBNĚ 1890. PROŠLO POŠTOU AŽ V ROCE 1896 |
Soukromé obrázkové a reklamní přítisky na korespondenčních lístcích, sokolské pohlednice a Mieslerova série (nebo možná dvě) nejsou ale jedinými exempláři, které aspirují na nejstarší pražské pohlednice nebo pohlednici. Za velmi nadějné je v tomto směru možné označit některé dochované jednobarevné exempláře i série, a to převážně na základě jejich technického provedení, neboť většinou neprošly poštou. Je to především série minimálně tří tmavozelených litografií akademického malíře Antonína Pokorného s velmi starými záběry - na vnější část nádraží Státní dráhy z vrchu Vítkova [obr. XIX], Pražský hrad se Šítkovskou vodárenskou věží [obr. XXI] a Pražský hrad včetně Malé Strany při pohledu z Petřína.
XIX - Pohled na nádraží Státní dráhy a město Prahu ze Žižkova
V hradbách je dobře vidět šest bran vlakových průjezdů. Městské hradby rozdělovaly nádraží na dvě části - vnitřní a vnější. Nádražní budova s nástupišti byla ve vnitřní části, kdežto provozy s výtopnou, sklady atd., před hradbami. Obrázek je možné bez obtíží datovat před rok 1874. V levém dolním rohu, stejně jako na pohlednici XXI, je „heraldické zátiší“. Erby zleva: šachovnicová orlice Moravy, dvouocasý lev Čech a orlice Slezska. Nad nimi spočívá na podušce zkřížené žezlo s mečem a Svatováclavská koruna. JEDNOBAREVNÁ LITOGRAFIE. A. POKORNÝ, PRAVDĚPODOBNĚ 80. LÉTA 19. STOLETÍ |
XXI - Pohled z vltavské náplavky v Podskalí z pravého břehu řeky
Vlevo je Židovský ostrov, uprostřed Střelecký, nad nimi v pozadí Pražský hrad a část Malé Strany. Vpravo Šítkovská vodárenská věž, za ní nepatrná část střechy Národního divadla, možná právě dostavěného (1881). Pozdravný text ve francouzštině je na pražských pohlednicích zcela výjimečný. Je možné, že pohlednice, i celá série k níž náleží, vyšla ještě v dalších jazykových variantách. JEDNOBAREVNÁ LITOGRAFIE. A. POKORNÝ, PRAVDĚPODOBNĚ 80. LÉTA 19. STOLETÍ |
Rozborem lze zjistit, že obrázky na těchto pohlednicích pocházejí z údobí let 1874 až 1888. Nejstarším obrázkem z této kolekce je pohled na nádraží, který pochází nejpozději z roku 1874, ještě před bouráním pražských barokních hradeb. Na reversu je natištěn německý i český název (Correspondenz-Karte/korespondenční lístek). Od roku 1871 bylo v Rakousku-Uhersku povoleno k němu připojit i název v příslušném národním jazyce mimochodem, název Pohlednice se na adresní straně vyskytuje zcela výjimečně). To platilo sice pro korespondenční lístky, ale zřejmě jaksi automaticky i pro pohlednice. Horní hranici uvedeného rozmezí určuje druhý reprodukovaný obrázek, kde vpravo za Šítkovskou věží vidíme již část kopule Národního divadla, ale vlevo u katedrály sv. Víta není po stavbě západních věží zatím ani potuchy. Ty začaly nad střechami Hradu vyrůstat asi po roce 1888 (srovnejte s obr.37).
To, že se starší záběry objevují na pražských i jiných pohlednicích vydaných daleko později, není tak neobvyklé. Avšak většinou je to na nich napsáno např. „velkosérie Praha před 100 lety , Kauckého série starých záběrů , pohlednice dle kolorovaných rytin Vincence Morstadta“. Jaký důvod měl Antonín Pokorný k použití a prezentaci starých záběrů, které by v době vydání již neodpovídaly realitě? Nostalgie? Pocházejí tyto pohlednice skutečně z roku 1888, či ještě před ním? Byl snad obrázek s nádražím použit již na starší pohlednici Pokorného, třeba i v rámci dnes neznámé série, a podruhé vydán a zařazen do této kolekce tří (nebo i více?) pohlednic o nějaký rok později? V tom případě by tato pohlednice aspirovala na vůbec první pražskou pohlednici! Možné by to i bylo, jenže se pohybujeme bohužel na příliš tenkém ledě - prostě nevíme. Přísně vědecky vzato, skutečně zatím nejstarší objevené a poštou prošlé exempláře pražských pohlednic pocházejí prokazatelně z roku 1886.
Další pohlednice a série staré Prahy jsou již nepoměrně známější, než předchozí. Následující dva exempláře byly ještě donedávna považovány za nejstarší. Těmi zůstávají i nadále v žánru reportážních pražských pohlednic. Jsou to dvě pohlednice vydané bezprostředně po katastrofální vltavské povodni, která 4. září 1890 protrhla tři střední oblouky Karlova mostu. První z nich je dvoubarevná litografie, jejímž autorem byl Alois Wildner a vyšla ve dvou téměř shodných textových variantách - v češtině a němčině [obr. XXIX].
XXIX -První známá pražská reportážní pohlednice
S pobořeným Karlovým mostem a s textem v němčině. Záběr z malostranského břehu na severní stranu mostu se zborcenými oblouky, vlevo je věž Staroměstské vodárny. Na české verzi chybí uvedení autora BAREVNÁ LITOGRAFIE. A. WILDNER, ZAČÁTEK ZÁŘÍ 1890. POŠTOVNĚ NEPOUŽITO |
Druhá pohlednice je černobílá autotypie dle fotografie - pohled ze staroměstské strany na střední část mostu, Malou Stranu a na známé panorama Pražského hradu s ještě nedostavěnou katedrálou sv. Víta (autor Jan Vilím, nakladatel Antonín Pokorný). V obrazové části je reprodukována fotografická pohlednice s velmi podobným záběrem pobořeného Karlova mostu (obr. 37), zmiňovaná již v jiné souvislosti. Avšak tu nechal vyrobit dle dobové předlohy až Zikmund Reach daleko později. Pohlednice byly vydány neuvěřitelně rychle. Alespoň litografie, neboť sám jsem měl kdysi v ruce exemplář, který prošel poštou buď 6. nebo 8.září 1890 (málo čitelné razítko).
V dalších letech již pohlednic přibývá, a to jak Prahy, tak i jejího okolí. K Jubilejní zemské výstavě 1891 byla vydána již celá řada pohlednic. Především série 12 kusů barevných litografií Theodora Böhma, po umělecké i technické stránce provedených velmi kvalitně, a další barevné litografie, z nichž nejméně čtyři vyšly z dílny Antonína Pokorného. Všechny pohlednice, tištěné většinou na délku, ale i na výšku (u Böhmovy série), se týkají areálu pražského Výstaviště v Holešovicích, ať již jde o celkové pohledy, či o záběry výstavních pavilonů různých firem. Vzhledem k tomu, že Výstaviště se nachází mimo území pražských historických čtvrtí, nebudeme se pohlednicemi uvedené výstavy zabývat podrobně. To platí i o pohlednicích z dalších výstav, např. z let 1895, 1896, 1898, 1902, 1905, 1908, 1909, 1910, 1912, 1913, 1922. Nicméně tyto exempláře jsou z několika hledisek důležité. O jejich časovém zařazení není totiž pochyb, ať již prošly poštou, či nikoli. Proto v podrobnější historii pražských pohlednic mohou figurovat jako spolehlivé záchytné body a mohou také, zejména v souvislosti s technickým provedením a dalšími detaily, posloužit někdy k dataci jiných poštovně nepoužitých exemplářů.
K méně známým pohlednicím, u nichž je možné se domnívat, že byly vydány v roce 1891, či brzy po Jubilejní zemské výstavě, je možné na základě výtvarného řešení a technického provedení přiřadit ještě čtyři dosud zjištěné nepoužité exempláře, patrně ze dvou sérií čtyřokénkových jednobarevných litografií (barva tmavě hnědá nebo tmavě zelená) Ignaze (Hynka) Fuchse - zřejmě nakladatele i výrobce [obr.XXX].
XXX - Čtyřokénková pohlednice s nepravidelnými rámečky
Se známými objekty pražské architektury. Kolem jsou květy, malířská paleta a jiné výtvarné doplňky. Všechny pohlednice této série byly tištěny na délku. JEDNOBAREVNÁ LITOGRAFIE. I. (H.) FUCHS, KOLEM 1891. POŠTOVNĚ NEPOUŽITO |
K Národopisné výstavě českoslovanské, uskutečněné v roce 1895, vyšly již nejméně tři emise pohlednic. Série minimálně šesti kusů několikazáběrových čtyřbarevných litografií Antonína Pokorného, série pěti kusů jednozáběrových pětibarevných litografií nákladem L. J. Čecha a série jednozáběrových tříbarevných autotypií ve dvou variantách, nákladem L. J. Čecha a tiskem firmy Husník & Häusler. Dále jedna několikazáběrová barevná litografie a několik pohlednic Josefa Švába Malostranského (nejméně dva kusy - tmavomodrá autotypie na papíře různé barvy). K II. mezinárodní lékárnické výstavě v roce 1896 jsou dosud známy jen tři pohlednice, které vyšly opět nákladem L. J. Čecha. Jde rovněž o tříbarevné autotypie. Uměleckým i technickým zpracováním se k nejstarším pražským vícezáběrovým pohlednicím může ještě, bez ohledu na zatím zjištěné pozdní poštovní použití, řadit první vydání série barevných litografií drážďanského nakladatele Paula Peitze. V roce 1897 vyšla již celá řada sérií i jednotlivých exemplářů, vyšla první velká série Karla Bellmanna provedená světlotiskem a řada dalších pohlednic vydaných domácími i zahraničními firmami. K výstavě Architektury a inženýrství 1898 bylo několika nakladateli vydáno již velké množství pohlednic (převážně uměleckých) v řadě sérií.
Rokem 1898 začíná období největší konjunktury pražských pohlednic, které odpovídá celosvětovému trendu a které množstvím exemplářů začíná být brzy nepřehledné. Velké polygrafické závody, domácí i zahraniční, vydávají početné série světlotiskových pohlednic Prahy, černobílých, kolorovaných i barevných. Přibývá nejrůznějších druhů pražských pohlednic jak z hlediska tiskařských technik, tak i všech možných žánrů. Přibývá nakladatelů a stejně tak pražských prodejců pohlednic, včetně několika specializovaných prodejen. V Praze jich bylo v roce 1898 prokazatelně dvacet osm! Pražské pohlednice se neprodávaly jen v Praze, ale i v jejím okolí, v řadě větších českých a moravských měst, ale také ve větších městech Rakouska-Uherska i v zahraničí.
V mimopražských sbírkách existují hodně staré fotografické pohlednice různých míst již z 2. poloviny 80. let 19. století, vydávané zřejmě místními fotografy, které zachycují zástavbu i události. Tyto pohlednice mají nahnědlý tón, obrazovou část na celé ploše, polovině, či jen určité části aversu. Protože byly vydávány jenom v nepatrném počtu několika desítek kusů, jsou dnes mimořádně vzácné. Sporadický výskyt mimopražských exemplářů dosvědčuje, že určitě existovaly i v Praze. Zejména když bezpečně víme, že první dochované pražské fotografie pocházejí z 50. let 19. století a navíc, že existovaly ještě starší pražské záběry, tzv. daguerrotypie, jejichž originály nebyly zatím objeveny. Ostatně několik pražských fotografických pohlednic na tento typ aspiruje. Jestliže připustíme, že Praha byla ve 2. polovině 19. století téměř kompletně fotograficky zdokumentována, že časem byla alespoň část tohoto obrovského materiálu přetransformována na pohlednice pomocí různých tiskových technik, pak se alespoň některé fotografie musely dostat na pohlednice i přímou cestou. O přibližném rozsahu fotografické tvorby staré Prahy je možné si udělat představu z pozdějších početných kolekcí fotografických pohlednic, které vydával antikvář, fotograf a milovník staré Prahy, Zikmund Reach.
V roce 1899 se objevily i speciální pohlednice k pražským plesům, z nichž byly také odesílány. V prvních dvou letech 20. století také fotomontážní pohlednice, černobílé i kolorované, které se těšily několik let značné oblibě. K různým, zejména významnějším událostem, bylo vydáno mj. také mnoho reportážních pohlednic, např. během obou návštěv císaře Františka Josefa I. v Praze v letech 1901 a 1907. K Jubilejní zemské výstavě v roce 1908, uspořádané k 60. výročí vlády Františka Josefa I., to bylo snad již kolem 200 různých černobílých i barevných pohlednic.
V dalších letech vydávání pražských topografických pohlednic nepolevilo, ale začala se z nich vytrácet barva a po roce 1915 snižovat i kvalita (papír, tisk). Pohlednicová tvorba tohoto typu směřovala jednoznačně k černobílé fotografii bez jakýchkoliv příkras k co nejlevnějšímu výrobku. Samozřejmě, že se vyskytly i výjimky. Někteří nakladatelé, kterým záleželo na jméně vlastní firmy (viz níže uvedené) a své profesi, si vysokou úroveň svých výrobků udrželi, dokud to ve válečných letech bylo vůbec možné. Lze říci, že ve 20. letech již fotografické pohlednice naprosto převládaly. Výroba místopisných pohlednic pokračovala v tomto trendu dál (a pokračuje i v současnosti), ale již nikdy se nevrátila k té kvalitě a rozmanitosti, která byla charakteristická pro zlatý věk pohlednic.
Během válečných let se tematika pohlednicové tvorby přesunula na fronty, bojiště a do týlu armád. Starosti, týkající se vzhledu a života města, měl jen málokdo. Ostatně většina Pražanů v nejproduktivnějším věku, včetně zaměstnanců firem, které se zabývaly tvorbou a výrobou pohlednic, pobíhala v té době s nasazenými bodáky na kvérech a s plynovými maskami na hlavě kdesi v oranici, či se skrývala v kráterech po granátech.
Ke vzniku pohlednice je třeba autora (malíř, kreslíř, grafik, fotograf), tiskaře (tiskárna, polygrafický či fotografický ústav) a nakladatele, který vše financuje. Některé, nebo i všechny uvedené profese a finanční prostředky často soustřeďovala jedna firma, nebo i osoba. Proto důsledně rozlišovat firmy a soukromníky dle profesí není ani dost dobře možné. Z nejznámějších a nejvýznamnějších pražských soukromníků a firem, které se podílely na autorství, výrobě, nákladu i distribuci pohlednic Prahy, to např. byli (včetně již zmíněných): F. B. Batovec, E. Beaufort, Karel Bellmann, L. J. Čech, Emanuel Čížek, Josef Farský, Karel Fischl, Ignaz (Hynek) Fuchs, Grosman & Svoboda, Husník & Häusler, F. J. Jedlička, Ludvík Kaucký, A. L. Koppe, D. Kosiner, Pavel Körber, Václav Krátkoruký, Lederer & Popper, Minerva, Monopol, Václav Neubert, Antonín Pokorný, Zikmund Reach, Unie Praha, Josef R. Vilímek, F. una, H. Z. Zuna, O. Zůna a nepřehledná řada dalších.
Z mimopražských firem pak J. L. Bayer v Kolíně, Theodor Böhm v Novém Městě nad Metují, František Hoblík v Pardubicích, V. Kupfer v Poděbradech, J. Slovák v Kroměříži, Tietze v Ústí nad Labem, Theodor Venta v Lounech, později v Praze a další. Ze zahraničních firem jich nejvíc bylo z Německa. K těm nejznámějším a bezpečně zjištěným patřily Louis Glaser v Lipsku, Knack-Stedt & Näther v Hamburku, J. Miesler v Berlíně, Paul Peitz v Drážďanech, Regel & Krug v Lipsku, Römmler a Jonas v Drážďanech, Edgar Schmidt v Drážďanech a s pobočným závodem v Budapešti, Carl Schwager v Drážďanech, Hermann Seibt v Míšni, Stengel & Co. v Drážďanech a Berlíně, Dr. Trenkler & Co. v Lipsku, Winkler & Voight v Lipsku, Ottmar Zieher v Mnichově atd. Z dalších zahraničních firem to byly zejména rakouské firmy W. Halberstadt ve Vídni, Schneider & Lux ve Vídni, Karl Schwidernoch ve Vídni, švýcarská firma Bratři Künzliové v Curychu aj.
Uvedený seznam není zdaleka úplný (odhadem uvádím jen asi deset procent firem, ale ty nejvýznamnější v něm rozhodně zastoupeny jsou). A těžko asi bude někdy zpracován, neboť zejména nakladatelů bylo neuvěřitelné množství. Od roku 1885 mohl totiž v Rakousku-Uhersku vydávat korespondenční lístky a pohlednice prakticky každý, kdo měl či získal finanční prostředky a povolení úřadů. Oficiální výnos ale obvykle jen potvrzoval často praktikovanou skutečnost, takže i před rokem 1885 se můžeme setkat s různými soukromě vyrobenými exempláři.
Zabývat se podrobně jen výše uvedenými firmami a jejich výrobky není ani v této publikaci možné. Lze se zmínit pouze o některých, které mají největší zásluhu na zdokumentování města a jejichž výrobky jsou navíc kvalitní a krásné.
Jsou to :
• Karel Bellmann, německy Carl (1820-1893)
Majitel tiskárny a závodu pro světlotisk a fotografii. V roce 1893 převzal podnik Artur Bellmann-Maschka. V roce 1912 došlo k fúzi Bellmannovy firmy s podnikem Jiřího Koppeho a vznikla nová firma Koppe-Bellmann, kterou v roce 1925 koupilo nakladatelství a vydavatelství Melantrich. Firma byla prvním závodem v Praze specializovaným mj. také na světlotisk. Pokusy s touto tiskařskou technikou prováděl Bellmann intenzivně asi od roku 1858. Zcela jistě se zabýval fotografováním, ale převážnou většinu záběrů staré Prahy, které se později objevily na pohlednicích s jeho jménem, pořídili fotografové jiní. Po počátečních problémech se jeho závod na světlotisk stal vyhledávaným reprodukčním ústavem. Pohlednicovou tvorbou se firma začala zabývat v době, kdy ji už několik let vedl Bellmannův syn Artur. Přesto na všech pohlednicích, pokud jsou signovány, figuruje vždy jméno zakladatele firmy Karla Bellmanna. Firma vydala pravděpodobně největší množství pražských pohlednic provedených světlotiskem, první exempláře v roce 1897. Šlo o velkou sérii obsahující možná až 400, nebo ještě více kusů. Série byla v dalších letech početně rozšiřována a opakovaně vydávána i v kolorované verzi. Kvalita Bellmannových pohlednic kolísá od záběrů matných až po nádherně ostré. V knize je výběr jen těch nejkvalitnějších. Bellmannovy pohlednice mají od roku 1899 trojí číslování. Jde o rok vydání (99, 900, 901, 907 atd.), číslo záběru a pravděpodobně číslo tiskové desky. Číslování záběrů je zcela libovolné, na přeskáčku, na rozdíl od některých firem, které označovaly své záběry dle logické posloupnosti ulic i čtvrtí.
• L.J.Čech
Jeden z nejstarších pražských nakladatelů. Byl majitelem továrny na papír a tisk pohlednic s největší pravděpodobností zadával jiným firmám. Na Národopisné výstavě 1895 měl svůj krámek, kde již prodával hlavně své výrobky. Avšak vrchol jeho produkce spadá do období kolem roku 1900, kdy vydával již světlotiskové pohlednice ve velkosériích s velkým počtem záběrů. Většinou jde o černobílý nebo černohnědě tónovaný světlotisk na papíře barvy slonové kosti. Snímky z Čechovy produkce většinou nevyplňují celou plochu aversu (je zde vždy dost místa pro sdělení), nejsou ostře ohraničené (přecházejí do ztracena) a mají často zakulacené rohy.
• Karel Fischl
Pravděpodobně především nakladatel a možná i navrhovatel pražských pohlednic. Zpracování a tisk zadával jiným firmám, zřejmě převážně německé firmě Bratři Mühlsteinové v Offenbachu nad Mohanem. Tyto pohlednice se vyznačují velmi kvalitními ostrými záběry, provedenými černobílým světlotiskem obvykle na barevném papíře, např. na slabě žlutém a slabě růžovém. Fischlovy pohlednice jsou zajímavé často neobvyklým úhlem záběru a bez jakéhokoli aranžmá. Navíc jde často o záběry méně vídané (málo známé uličky, bližší záběry budov, pouliční ruch), vydávané v menších nákladech. Také proto se těchto pohlednic mnoho nedochovalo a jsou dnes poměrně vzácné.
• F. J. Jedlička
Nakladatel a majitel uměleckého závodu. Po firmě Bellmann nejproduktivnější vydavatel pražských pohlednic. Na základě některých naprosto shodných záběrů u obou firem lze usuzovat na společného fotografa. Jedličkovy světlotiskové pohlednice mají většinou tónování, barevnost i papír shodný s výrobky firmy L. J. Čech. Záběry jsou často upravovány tzv. vykrýváním, tj. reprodukovány např. v ploše polokruhu nebo v jiných pravidelných i nepravidelných plochách. Na rozdíl od některých výrobků jiných firem jsou barvy Jedličkových kolorovaných světlotiskových pohlednic umírněné, neovlivňují ostrost záběrů a nejsou v rozporu s reálnou barevností objektů. Pokud Jedlička své výrobky čísloval, používal téměř shodného principu jako Bellmann. Později své pohlednice označoval miniaturní kresbou jedle. Firma vydávala pohlednice provedené i jinými tiskařskými technikami, např. také tříbarevnou ale i čtyřbarevnou autotypií (reprodukce známých olejomaleb Jana Minaříka aj.).
• D. Kosiner a spol. (David Kosiner)
Pravděpodobně jen nakladatel, který vydával velmi kvalitní barevné a černobílé pohlednice s tzv. krátkými adresami. Všechny Kosinerovy pohlednice jsou číslovány, v tomto případě zcela logicky průběžně podle ulic a čtvrtí. Kosinerovy barevné pohlednice jsou na první pohled rozpoznatelné svým typickým zabarvením a připomínají lepší barevné fotografie. Z hlediska techniky jde o kombinaci černobílé autotypie (někdy vykrývané) s barevnými plochami natištěnými litograficky (barvy žlutá, červená, modrá). Všechny exempláře této série jsou lakovány, čímž je současně řečeno, že pro tisk byl použit velmi kvalitní papír.
• Lederer & Popper (Josef Lederer&Rudolf Popper)
Firma navrhovala a pravděpodobně i vyráběla pohlednice černobílé, kolorované, fotomontážní, s tlačenými litografickými rámečky atd. Kolekce pražských pohlednic této firmy patří k nejpočetnějším. Jsou opatřeny obvykle značkou L. & P. nebo L. & P. P. (poslední písmeno znamená Prahu). Zejména ručně kolorované pohlednice této renomované firmy jsou provedeny asi nejkvalitněji ze všech pohlednic staré Prahy, obvykle velmi jemně, přímo decentně a také se nejvíc přibližují tehdejší barevné realitě.
• Edgar Schmidt
Německý nakladatel a vydavatel se sídlem v Drážďanech a s pobočkou v Budapešti. Nejznámější pražskou sérií této firmy je velká série jednozáběrových číslovaných pohlednic, provedených tmavomodrým světlotiskem. Celá série vyšla ještě v několika barevných variantách - s tmavě zeleným tónem, s hnědým tónem a také jen černobílá. Všechny tyto série jsou jen s textem německým. Fotografové firmy Schmidt vědomě začleňovali do svých záběrů pouliční ruch a život města. Zjištěné, poštou prošlé exempláře pocházejí sice z počátku roku 1899, avšak z charakteru snímků je zřejmé, že byly pořízeny již kolem roku 1897, možná i dříve. Konkurenční tlak domácích firem patrně velmi brzy způsobil, že tato a další německé firmy podstatně omezily výrobu a dodávku pražských pohlednic na český trh, takže jsou
Jedním z nejoriginálnějších vydavatelů fotografických pohlednic Prahy byl Zikmund Reach
• Zikmund Reach
Velký ctitel staré Prahy, fotograf, sběratel a nakladatel. Jeho antikvariát, naposledy ve Skořepce č. 9, byl nabit knihami, mapami, rytinami, alby na známky, pohlednicemi, fotografiemi a vším možným o staré Praze. Reach kupoval obrazový materiál u starých pražských fotografů, např. Fridricha, Malocha, Eckerta, vykupoval pozůstalosti atd. V jeho archivu se ve 30. letech nacházelo prý kolem 7000 fotografií staré Prahy. Do Muzea hlavního města Prahy se jich dostalo hodně přes 500, od kabinetky po monstrformát, a okolo 3500 negativů. Kvalita staropražských fotografií vydávaných Zikmundem Reachem jako pohlednice (s linkami na adresní straně) je různá. Naprosto ostré záběry jsou pořízeny z původních negativů, ať již z archivu pražských fotografů, nebo z archivu Reacha. Technicky nejkvalitnější záběry jsou často signovány autorem fotografie a obvykle současně i Reachem. Řadu negativů pro vydávání pohlednic si nechával Reach také zhotovit ofotografováním originálních fotografií, od nichž neměl původní negativy. A to se někdy po technické stránce nepodařilo. Přesto i některé takové záběry jsou nedocenitelné, neboť se v lepší reprodukci prostě nedochovaly. Částečně naznačená Reachova celoživotní činnost má pro uchování archiválií staré Prahy mimořádný význam, což není obecně známé. Z hlediska provedení byly pohlednice tištěny nejméně od roku 1897, ale pravděpodobně ještě dříve, všemi základními reprodukčními technikami. Nejčastěji knihtiskem, světlotiskem, autotypií, technikou litografie a jejich kombinacemi. Právě těmito vyjmenovanými technikami je vytištěna převážná většina pohlednic, reprodukovaných v této knize.
Proto uvádím jejich stručnou charakteristiku :
• Litografie, neboli kamenotisk
Je jednou z technik tisku z plochy. Tiskovou deskou je litografický kámen, na který se nakreslí mastnou tuší nebo křídou obraz, oproti předloze obráceně (zrcadlově). Princip spočívá na vlastnosti tiskové desky navalovanou mastnou barvu někde přijímat, jinde ji odpuzovat. Pro výrobu vícebarevné litografie je třeba tolik tiskových desek, kolik je barev. Naprosto přesným soutiskem se dosáhne dokonalá barevná reprodukce. Pro litografické pohlednice je při bližším pohledu, či pod lupou, obvykle charakteristické tečkování různé hustoty. Litografie byla však pro výrobu pohlednic nákladná. Z jedné tiskové desky bylo možné vyrobit asi 400 reprodukcí kresby při zachování přibližně stejné kvality.
• Světlotisk
Je technika tisku z plochy, označovaná také jako fototypie nebo albertotypie. Podstatou světlotisku je přenesení fotografického negativu do želatinové vrstvy na skleněné nebo kovové desce. Při sušení dostane tato vrstva vrásčité (červíčkovité) zrno, podle kterého lze světlotisk dobře poznat. Kvalita světlotiskových pohlednic spočívá v bohaté škále měnlivých polotónů (mezi bílou a černou) a přesné reprodukci předlohy. U světlotiskových pohlednic se na rozdíl od litografie používal levnější (nažloutlý) polokartón. Byly zpravidla černobílé nebo tónované hnědě, zeleně nebo i modře. Značná část pražských světlotiskových pohlednic vyšla i v kolorované variantě. Kolorování se provádělo buď ručně s použitím speciálních šablonek pro každou barvu či bez nich, nebo i natištěním příslušné barvy na určená místa. Barevný světlotisk se na pohlednicích objevuje jen zřídkakdy. Z vydavatelů pražských pohlednic ho někdy používala firma Bellmann a zcela výjimečně i jiné.
• Autotypie
Je jednou z variant tisku z výšky, obecně zvaného knihtisk, jehož princip spočívá v tom, že tisknou jen vyvýšená místa kovové tiskové desky, která barvu přijímají a také odevzdávají. Charakteristikou autotypie je síť, kterou se rozkládá předloha na body různých velikostí i tvarů. Jejich vzájemné spojení tvoří tím kvalitnější reprodukci obrazu, čím je tato síť hustší. Autotypie umožňuje naprosto věrnou reprodukci i těch nejjemnějších detailů a všech odstínů. Dělíme ji na jednobarevnou a vícebarevnou. V pohlednicové tvorbě se asi od poloviny 90. let 19. století uplatnila tříbarevná autotypie (barvy žlutá, červená, modrá), později i čtyřbarevná.
Na počátku tzv. zlaté éry pohlednic, a dá se předpokládat, že o nějaký ten rok i dříve, existovali již v Praze sběratelé pohlednic. Dokládá to zajímavý text na pohlednici z roku 1898 [obr. XXV]. Nebyli sice ještě organizováni, ale sbírání pohlednic bylo již tehdy módou i vášní. Několik sběratelů i sběratelek bylo již specializováno na pohlednice Prahy. Dne 11. května 1899 uspořádal v Praze spolkový den Ústřední klub sběratelů pohlednic z Nordhausenu, města na úpatí Harzu, východně od Göttingenu. Byl to jeden z prvních německých spolků, velmi aktivní, který od roku 1898 vydával svůj časopis a k různým událostem i spolkové pohlednice [obr. XXIV].
XXV - Pětiokénková pohlednice s textem, který dobře vystihuje tehdejší sběratelskou mánii
Byla odeslána z Prahy do bosenské Maglaje c. a k. soudnímu adjunktovi Antonínu Piťhovi. Odesílatel píše: „Vaše blahorodí! Nemoc, kterou jsme oba stiženi, jest bohudíky lehkého rázu; těším se však tím, že epidemie sbírání pohledních lístků zavládla nyní celým světem, že jest vyléčitelná, a že i my se vyhojíme. V důvěře té znamená se Vám Adolf Sury, Praha, Křižovnická ulice č. 97.” BAREVNÁ LITOGRAFIE. WINKLER A VOIGHT, LIPSKO, 1898 |
XXIV - Pohlednice německého Ústředního spolku sběratelů pohlednic
S portréty funkcionářů a ukázkou prvního čísla jejich časopisu z 1. dubna 1898. Spolek měl stálé sídlo v Nordhausenu v pruském Sasku. Měl svého tajemníka, dva předsedy a dva pokladníky. Není bez zajímavosti, že druhým předsedou byl MUDr. A. Knížek z Liberce (portrét vpravo nahoře) a tajemníkem A. Metzner, vydavatel této pohlednice na fotografii vlevo dole). SVĚTLOTISK. A. METZNER, NORDHAUSEN, 1898 |
Rovněž ke dni v Praze vydal zvláštní pohlednici [obr. XXVI]. Je pravděpodobné, že spolek zde prováděl jakousi misijní činnost a přispěl jistě k rozhodnutí pražských sběratelů založit vlastní časopis a posléze organizaci. Dne 25. srpna roku 1899 také skutečně vyšlo první číslo časopisu Sběratel dopisnic, který vycházel nepravidelně a zanikl ve 4. ročníku v roce 1903.
XXVI - Příležitostná pohlednice ke spolkovému dni
Ten uspořádal v Praze 11. května 1899 Ústřední spolek sběratelů pohlednic z Nordhausenu. Šlo patrně především o výměnu zkušeností mezi organizovanými německými sběrateli pohlednic a zatím neorganizovanými pražskými a českými filokartisty. Lze předpokládat, že se uskutečnila výměnná burza a možná i neoficiální výstavka pohlednic německých a našich filokartistů. SVĚTLOTISK. NÁMĚT A. FEIGEL A K. ERNST. VEREINS - ORTSGRUPPE, 1899 |
Ve dnech 14. - 24. prosince 1899 se v místnostech U Štajgrů ve Vodičkově ulici uskutečnila první pražská výstava pohlednic, kde vystavovalo 37 sběratelů a 15 firem. Klub sběratelů pohlednic byl založen 12. května 1900 a o čtyři dny později uspořádal svůj první sjezd, ke kterému byla vydána pohlednice s pozvánkou [obr. XXVIII].
XXVIII -Pohlednice s pozvánkou vydaná k prvnímu sjezdu Klubu sběratelů pohlednic v Praze
Komplet byl zasílán poštou, složený obrazovou a natištěnou textovou částí k sobě, a za jištěný proti rozevření kouskem papírové lepící pásky. Adresát obvykle pozvánku oddělil od pohlednice, kterou pak zařadil do sbírky. Tento exemplář je kompletní a proto velmi vzácný. Sjezd se konal 16. května 1900 v Národním domě na Královských Vinohradech. Po vyčerpání dopoledního programu se účastníci sešli na společném obědě. Odpoledne absolvovali společnou vycházku v areálu pražského Výstaviště ve Stromovce a večer se zúčastnili s rodinnými příslušníky slavnostní akademie s programem. DVOUDÍLNÁ POHLEDNICE. BAREVNÁ LITOGRAFIE. KLUB SBĚRATELŮ POHLEDNIC V PRAZE, 1900 |
Klub mimo jiné založil klubovní album pohlednic a občas vydával ve vlastní režii i pohlednice. Sídlem klubu byla zpočátku kavárna Corso na Příkopech, později Schöblova restaurace v Ječné ulici. Členové měli svá obdélníková razítka s číslem legitimace, klub měl razítko kulaté [obr. XXVII].
XXVII - Razítka Klubu sběratelů pohlednic
Na rubu barevné litografie Vršovic, kterou poslal klubu do sbírky jeho člen, magistr filosofie T. Geisselreiter, č. legitimace 47 (mimochodem autor brožurek s popisy tanců národních, horáckých aj.). Zdá se, že k povinnostem člena klubu patřilo poslat do klubové sbírky novinky z okruhu svého bydliště. Zajímavý je i přetisk původního názvu adresní strany na tiskopis gumovým razítkem, čímž odesílatel ušetřil 1 haléř na poštovném (normální sazba za pohlednici činila v té době 4 h, později 5 h). REVERS BAREVNÉ LITOGRAFIE. F. HOBLÍK, PARDUBICE, 1900 |
Po 1. světové válce pozvolna zanikala informační role pohlednice a současně začal klesat zájem i o filokartii. Byl to nesporný vliv rychlého šíření amatérské fotografie a také techniky, která se začala omezovat na jednobarevný hlubotisk a na černobílou fotografii. Pražský Klub sběratelů pohlednic existoval ještě nějaký čas po zániku svého časopisu. Kdy ukončil činnost, není zatím přesně zjištěno. Konjunktura celého odvětví průmyslu výroby pohlednic z přelomu 19. a 20. století se již nikdy nevrátila. Současně odpadla i valná část konjunkturálních sběratelů.
Přesto se našli jednotlivci, pro které filokartie neztratila nikdy přitažlivost a půvab. V Bučovicích na Moravě ještě nedávno žil filokartista Dr. Antonín Kočenda, který začal sbírat pohlednice již jako student v roce 1919. V únoru 1979 bylo v jeho sbírce 2 143 400 kusů! Co se s ní po smrti Dr. Kočendy stalo mně není známo. Sběratelský materiál mizí totiž s každou další generací. Kde jsou všechna ta alba bývalých sběratelů, našich babiček a dědečků? Bohužel obrovské množství materiálu bylo u nás ničeno od 2. poloviny 50. let, kdy se část národa stěhovala do paneláků. Ty byly jednotně a necitlivě projektovány s převážně malými i stísněnými obytnými a úložnými prostorami. Proto se většina nájemníků nových sídlišť zbavovala nebo musela zbavovat nepotřebných věcí. V té době vykupovaly starý papír Sběrné suroviny a tak se v těchto provozovnách ocitly i hromady pohlednic, které se např., dle svědectví jednoho brigádníka, pozdějšího filokartisty, přehazovaly také vidlemi než se dostaly do lisu, aby posléze posloužily k výrobě - třeba toaletního papíru.
V žánru místopisných pohlednic neexistovalo v bývalém království Českém město, které by jich mělo víc než Praha. Sběratelé specializovaní výhradně na staré pohlednice Prahy, byť jen do roku 1918, budou mít po celý život vždy co shánět. Jaké množství pohlednic Prahy bylo do té doby vydáno, se již asi nikdy nepodaří zjistit. Faktem je, že každý pragofilokartista nachází a objevuje stále něco nového a může si být jist, že jeho sbírka nebude nikdy úplná a na rozdíl od filatelisty často ani nebude vědět, co bylo kdy vydáno. To je jeden z půvabů nejen pragofilokartie, ale filokartie jako takové. Zatím neexistuje žádný katalog na pohlednice staré Prahy a v dohledné době zřejmě ani existovat nebude, neboť taková práce není v silách jednotlivce.
Na rozdíl od filatelie, nejenže pragofilokartie nezná ani přesné počty a typy, které patří do jednotlivých sérií, ale nemá ani jednotné ceny, které jsou záležitostí bohužel většinou až příliš volné tvorby. Navíc často nelogické, neboť řada nejen překupníků, ale bohužel i sběratelů nemá představu o vzácnosti určitých záběrů a skutečné hodnotě jednotlivých exemplářů. Často se proto řídí instinktem a momentálně módními trendy. To má pochopitelně při koupi i výměně své klady i zápory, které jsou pokaždé, případ od případu, jiné. Je známo, že u každého pragofilokartisty se v jeho sbírce, kromě mnoha shodných exemplářů, najde vždy něco zcela jiného, než u druhého. Teprve spojením několika sbírek vzniká, např. na výstavách nebo v této knize, ucelenější a komplexnější pohled na neuvěřitelnou rozmanitost,kvalitu i kvantitu pohlednicové tvorby staré Prahy. Následující obrazová část je zatím jen malou ukázkou této mnohotvárnosti, zaměřené v tomto případě zejména na topografii staré Prahy a její architekturu.