historie Prahy

Motto:  Dějiny vždy vycházely z toho, co bylo zapsáno

Praha je hlavní a současně i největší a nejvýznamnější město České republiky. Leží ve středu Čech a dá se říci i Evropy na 50°05’ severní šířky a na 14°30’ východní délky v členitém terénu Pražské kotliny a přilehlých výběžků Středočeské pahorkatiny. Např. nejvyšší bod Petřína poblíž rozhledny se nachází ve výšce kolem 326 m n.m., hradčanský ostroh, na němž stojí Pražský hrad, kolem 250 m n.m., hladina Vltavy u Karlova mostu kolem 182 m n.m.

Málokteré hlavní město na světě je tak úzce spjato s historií svého národa a státu jako Praha. A to od počátku své existence, zahaleného chronickým nedostatkem historických zpráv, až dodnes. Zde se odehrála převážná většina nejvýznamnějších událostí a revolučních zvratů, které měly vždy dopad na chod dějin celé země. Bylo tomu tak ve všech oblastech, především však v dějinách politických a kulturních. Praha vždy inspirovala mnoho spisovatelů a básníků, hudebníků, malířů, sochařů, architektů, grafiků, fotografů a filmařů k dílům, z nichž řada patří k vrcholům české, evropské, ale i světové kultury.

Přítomnost lidí na území Pražské kotliny dokládají archeologické nálezy již před milionem let. Nejstarší osídlení nebyla ale stálá. Vylučoval to kočovný způsob života loveckých tlup a v některých údobích i příliš drsné klima. Od mladší doby kamenné bylo pražské území osídleno nepřetržitě a často se nacházelo v centru pravěkého vývoje Čech. Na počátku této doby došlo také k zásadní proměně. Objevili se zde noví kolonisté zabývající se již zemědělstvím. Ti vystřídali lovce a sběrače předchozích údobí a zahájili zcela novou epochu, trvající v podstatě dodnes. Na území Pražské kotliny se pak vystřídalo mnoho etnických skupin s odlišnou kulturou. Přicházely jak z východu, tak ze západu a je pochopitelné, že tento migrační proces se většinou neobešel bez krvavých bojů následovaných prolínáním či střídáním jejich kultur.

Po změně letopočtu se Čechy a území Pražské kotliny stalo prostorem, kam také směřoval obchod z římského impéria. Kolem poloviny 6. století se v Pražské kotlině objevili Slované a po ukončení přesunů etnických skupin v období tzv. stěhování národů se tu prosadili jako stálí obyvatelé. Opěrnými body jejich převážně zemědělského osídlení v Pražské kotlině a okolí se od 7. do 9. století stala výšinná, opevněná hradiště Šárka, Zámka, Podhoří, Butovice aj. Od těchto hradišť a rozptýlených osad vedly stezky a cesty k brodům a břehům Vltavy.

Osídlení prostoru dnešních historických částí Prahy se zpočátku soustřeďovalo do příbřežních oblastí kolem Vltavy, zejména do okolí starých cest, brodů a míst relativně či bezpečně chráněných před častými povodněmi, převážně na levém břehu. Takovým bezpečným místem byl prostor kolem dnešního Malostranského náměstí, ležící na geologické příbřežní terase, kterou staří Slované nazývali prag, resp. prah. Odtud zřejmě pochází pozdější jméno města.

Zdá se, že slovanský kmen Čechů časem osídlil a ovládl v Pražské kotlině a okolí především prostor na západ od řeky Vltavy. V této enklávě se nacházel i Levý Hradec (dnešní část Roztok na sever od Prahy) - sídlo kmenového knížete Čechů, odvozujícího svůj původ od bájného Přemysla. Pokřtění prvního historického českého knížete Bořivoje I. (asi 855 - 889) na Velké Moravě a další ekonomicko-společenské procesy vedly v 9. a 10. století ke sjednocení kmenů sídlících na území Čech, ke změně sídelní struktury v Pražské kotlině a okolí, a ke vzniku feudálního státu. Založení Pražského hradu (kolem roku 885) jako hlavního sídla přemyslovských knížat a vznik Vyšehradu (v 1. polovině 10. století) měly za následek přesun těžiště osídlení do blízkosti těchto nových lokalit a jeho rostoucí koncentraci.

Arabsko-židovský kupec Ibrahím ibn Jákúb, který navštívil Prahu po polovině 10. století, napsal: „...město Fraga je zbudováno z kamene a vápna... v městě Braze dělají sedla a uzdy a silné štíty, jakýchž se používá v jejich zemích“ (arabština nemá hlásku „ p“, proto Ibrahím píše jednou F, podruhé B). Jde pravděpodobně o tehdejší nejhustší osídlení kolem malostranského tržiště s kamennou rotundou sv. Václava a kamennými komíny domácích krbů. Jinak zástavba byla jistě převážně dřevěná, ale stěny srubů se mohly již tehdy natírat vápnem tak, jak to můžeme někde vidět i dnes (z hygienických důvodů, proti škůdcům dřeva, odrážení světla v létě atd.) Neméně zajímavý je i závěr Ibrahímovy zprávy o Praze: „...A od toho lesa až k mostu dřevěnému močálem asi dvě míle, od konce lesa a přes ten most přijdeme do města Bragy.“ Z toho vyplývá, že v té době měla již Praha nějaký dřevěný most. Zřejmě v místech kolem dnešního Mánesova mostu, nebo mostu Karlova. Zmínka o močálu se mohla vztahovat k záplavové oblasti, pravděpodobně na pravém břehu Vltavy. Jinak v době Ibrahímovy návštěvy se již na Pražském hradě razily české stříbrné denáry, kterými se platilo až do roku 1300.

Rozvoj a vliv křesťanství byl v raných Čechách posílen založením pražského biskupství (kolem roku 973) diplomacií knížete Boleslava (patrně již II.), za něhož také došlo ke konečnému sjednocení Čech - tehdy obvyklým způsobem, vyvražděním nejmocnějšího konkurenta Přemyslovců, rodu Slavníkovců na Libici u Poděbrad (995). Vzrůstající politický význam Přemyslovců si od poloviny 11. století vynutil přestavování pražského hradiště na stále pevnější středověký hrad, strategicky doplněný Vyšehradem na pravém břehu Vltavy.

Nejspíše v průběhu 2. poloviny 11. století se těžiště hospodářského života začalo přesunovat z podhradí na levém břehu Vltavy na protilehlou stranu řeky. Na přelomu 11. a 12. století již kronikář Kosmas hovoří o bohatých vzkvétajících osadách v podhradí Pražského hradu a Vyšehradu i o existenci osad německých, židovských a románských kupců na pražském teritoriu. Kolem roku 1100 je poprvé doloženo velké tržiště na pravém břehu Vltavy, v prostoru dnešního Staroměstského náměstí. Právě u něho vznikl opevněný (v tehdejší mluvě otýněný) dvorec českého knížete, z něhož se časem stala celnice a místo, kde nacházeli útočiště cizí kupci (Týn, Ungelt). V průběhu 12. století pak v okolí tržiště vyrostla takřka kompaktní zástavba kamenných románských dvorců, domů, kostelů a klášterů. Spojení mezi Pražským hradem a tržištěm u Týna zajišťoval od roku 1172 již kamenný Juditin most, postavený o několik metrů severněji od dnešního mostu Karlova.

Uspokojivě se rozvíjející domácí obchod a řemesla doplňovala zemědělská výroba v osadách kolem obou břehů řeky. Na levém břehu to byly např. vesnice Obora, Nebovidy a Rybáře (v místech dnešního Klárova). Na pravém břehu např. osady Rybník, Újezd sv. Martina, Opatovice, Podskalí a Zderaz. Některé tyto vesnice žijí dodnes v názvech pražských ulic. Také zde vznikaly malé jednoduché církevní stavby. V období od konce 9. do konce 12. století se tak v prostoru mezi Pražským hradem a Vyšehradem vytvořila aglomerace více či méně roztříštěného osídlení, která ale svým rozsahem náležela k nejvýznamnějším ve střední Evropě. Zpočátku se nazývala Mezigrady (Mezihrady), později Praha.

Od roku 1198 se české knížectví stalo natrvalo královstvím. Dědičnost královského titulu byla stvrzena Zlatou bulou sicilskou (1212). I to přispělo k zrychlení vývoje pražského podhradí na levém a zejména na pravém břehu Vltavy. Kolem staroměstského tržiště a okolí vyvrcholil proces vzniku města, v jehož průběhu se obyvatelé dosud právně roztříštěného pražského podhradí stali příslušníky stavu měšťanského a od panovníka získali městské výsady a privilegia. Vnějším projevem této proměny bylo postavení hradeb, které po roce 1230 uzavřely široký prostor kolem tržiště, včetně zástavby kolem kostela sv. Havla, osídlené novými přistěhovalci převážně z jižního Německa. Havelské Město ještě před koncem 13. století se Starým Městem splynulo. Na protilehlém břehu Vltavy, na místě zrušeného starého osídlení, založil král Přemysl Otakar II. roku 1257 Nové Město pod Pražským hradem, pozdější Malou Stranu, a kolem něj nechal vybudovat hradby. V té době už v Čechách i v Evropě končilo údobí románské architektury. O půl století později skončila i éra první vládnoucí české královské dynastie Přemyslovců zavražděním krále Václava III. roku 1306 v Olomouci.

Vrchol rozkvětu pražského souměstí, jehož výstavba probíhala již v duchu nového gotického slohu, nastal za vlády císaře Karla IV. (1346- 1378). Tento panovník učinil Čechy středem Svaté říše římské a Prahu jejím sídelním městem. Na pravém břehu Vltavy roku 1348 založil a nechal vybudovat Nové Město, v té době moderně koncipovanou čtvrť, která v širokém pruhu obemkla Staré Město. Založil Univerzitu Karlovu (1348), která se stala nejstarším vysokým učením střední Evropy a inicioval vznik pražského arcibiskupství. Dal postavit kamenný most (Karlův), započal stavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě a do společného opevnění uzavřel městské části na levém břehu Vltavy - Hradčany a Menší Město (Malou Stranu). Za Karla IV. se Praha stala největším a nejbohatším městem ve střední Evropě. Pražská aglomerace byla tehdy jediným obrovským staveništěm, avšak zároveň i centrem nejpokrokovějších směrů ve všech uměleckých kategoriích. Převážná část Karlova velkolepého díla byla dokončena až za vlády Václava IV. (1378-1419), kromě katedrály sv. Víta, která po pět století zůstala torzem, jako upomínka na říšský primát Prahy.

Paradoxně k nebývalému urbanistickému a architektonickému rozvoji města začaly ale vznikat první vážnější sociální rozpory. Ty potom společně s dlouhodobou krizí katolické církve, především v oblasti morální (papežské schisma, soukromý život kněží ), vedly po Karlově smrti ke vzniku postupně se prohlubující společenské krize a reformního hnutí, jehož vůdčím představitelem se stal Mistr Jan Hus (asi 1371-1415). Vyhrocení krizových jevů vyústilo po Husově potupném upálení v Kostnici (6. července 1415), po upálení Husova stoupence Mistra Jeronýma Pražského a po krátkozraké politice Kostnického koncilu a papežské kurie v následných letech, nakonec v revoluci. Impulzem se stala první pražská defenestrace, k níž došlo po útoku chudiny na Novoměstskou radnici (1419), vedeném radikálním knězem Janem Želivským a možná, od určitého okamžiku, i Janem Žižkou z Trocnova (asi 1360-1424) - profesionálním válečníkem, který v následných mnoha bitvách nepoznal nikdy hořkost vojenské porážky. Po smrti krále Václava IV. se chod revolučních událostí nedal již ničím zastavit. Husitská Praha odstranila moc církve a rigorózního katolického patriciátu, zejména německého, ubránila se křížové výpravě vedené císařem Zikmundem (1420) a stala se rozhodujícím mocenským činitelem v zemi. Z té doby zřejmě pochází latinské heslo „Praga caput regni“ (Praha hlava království), které je vytesáno nad renesančním oknem dnešní svatební síně Staroměstské radnice. Po zavraždění Želivského (1422) a potlačení chudiny však pražské husitské měšťanstvo postupně opustilo revoluci jako dávno předtím převážná část české šlechty a přispělo k její porážce (1434). Jako odměnu si podrželo nabytý majetek a výsadní politické postavení v čele městského stavu.

Nábožensky a sociálně motivovaná husitská revoluce (1419-1434) provázená křižáckými vpády, ale později také husitskými výboji do zahraničí, neprospěla pochopitelně Praze ani celé zemi. Válka zastavila nadlouho veškerou stavební činnost. Z Malé Strany, převážné části Hradčan a Vyšehradu zbyly jen ruiny; řada klášterů, kostelů i domů byla vypleněna - škody se nedaly vyčíslit. Osud Vyšehradu, který se z této pohromy již nikdy nevzpamatoval, postihl málem i Pražský hrad.

Stavební obnova poničené Prahy začala teprve za vlády krále Jiřího z Poděbrad (1458-1471) a pokračovala již i honosnějšími stavbami za krále Vladislava II. Jagellonského (1471-1516). Nejvýznamnějšími z nich byly Prašná brána, Vladislavský sál a oprava reprezentačních a užitkových místností pro panovníka a jeho dvůr na Pražském hradě, kam se mohl Vladislav II. koncem 15. století již přestěhovat ze staroměstského Králova dvora (v místě dnešního Obecního domu), kde sídlili již jeho předchůdci počínaje občasnými pobyty Václava IV. Mimochodem odtud, přesněji Prašnou bránou, pak vstupovaly na území Starého Města korunovační průvody českých králů - procházely Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí, dále Karlovou ulicí na Karlův most a přes Malostranské náměstí dnešní Nerudovou ulicí na Pražský hrad. Tato triumfální cesta, kterou dnes procházejí davy turistů, se právem nazývá cestou Královskou.

Výsadním postavením měšťanstva a dominantní rolí Prahy otřásl až nástup Habsburků na český trůn (1526) a aktivní podíl Pražanů na neúspěšném stavovském povstání proti císaři Ferdinandovi I. (1547). Praha tehdy ztratila většinu majetku a svobod a především politickou samostatnost i prestiž. Předtím ještě, v roce 1541, postihl město největší požár v jeho historii, který strávil převážnou část Malé Strany a Hradčan. Tehdy shořely na Pražském hradě i nenahraditelné Zemské desky - fundament soukromého i veřejného práva v zemi. V protikladu k tomuto velkému úpadku a katastrofě však Praha ve 2. polovině 16. století prošla obdobím intenzívní renesanční přestavby a vnějšího rozkvětu. Objevilo se mnoho krásných domů a šlechtických paláců zdobených štíty, lodžiemi a sgrafity. Na Pražském hradě byl založen zahradní areál s proslulým, typicky renesančním Královským letohrádkem. Přitom nová architektura jakoby srůstala se stále ještě gotickým půdorysem a charakterem města.

Význam Prahy znovu a podstatně zvýšil císař Rudolf II. (vládl 1576-1611), který v roce 1584 trvale přesídlil na Pražský hrad a podruhé učinil z města centrum římsko-německé říše. Jeho dvůr byl shromaždištěm umělců, učenců, ale i šarlatánů z celé Evropy. Miloval umění, věřil v astrologii a alchymii. Byl vášnivým sběratelem starožitností a kuriozit všeho druhu a během svého života shromáždil na Pražském hradě ojedinělou světovou sbírku uměleckých předmětů nedozírné ceny. Přesto, že Rudolfa stále méně zajímalo vladaření a podléhal těžkým depresím, jeho vliv na charakter doby byl jednoznačný. Podnítil uměleckou iniciativu šlechticů a solventních měšťanů, kteří zvali do Prahy zejména vlašské umělce - a reprezentanty italské renesance, úspěšně pak soupeřící s protestanskými německými a nizozemskými vlivy. Té době se dnes říká rudolfinská.

Definitivní tečku za rudolfinskou kapitolou udělalo české stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618-1620, které začalo druhou pražskou defenestrací, kdy z oken Pražského hradu byli vyhozeni císařští místodržící s písařem. České povstání se stalo první fází evropské třicetileté války, která přivedla k plnému rozkvětu žoldnéřství. Bohužel Čechy a Morava se v té době staly znovu nejfrekventovanějším válčištěm Evropy. Přestože pražská města, převážně utrakvistická, hrála v povstání jen pasivní roli, byla po porážce na Bílé hoře u Prahy (8. listopadu 1620) postižena rozsáhlými konfiskacemi, pokutami a rekatolizací mimořádného rozsahu. Pro nekatolíky to znamenalo nucenou emigraci, pro pražské měšťanstvo značný společenský a politický úpadek. V letech 1631 a 1632 bylo město okupováno saským vojskem, v roce 1639 tu řádil těžký mor a roku 1648, v samém závěru třicetileté války, je dobývali Švédové, kterým se ještě podařilo dokonale vyplenit Malou Stranu a Hradčany a z Pražského hradu odvést převážnou část rudolfinských sbírek.

Přestěhování císařského dvora a všech významných úřadů do Vídně pak degradovalo Prahu na stagnující provinční město, jehož počet obyvatel se oproti roku 1620 snížil více než o polovinu (z 60 na 26 tisíc)! Navzdory těmto těžkým ztrátám začínala v Praze pozoruhodná stavební činnost, která zejména po velkém požáru, který zachvátil Staré Město v roce 1689, přetvářela město, do té doby i přes veškeré proměny stále ještě středověkého rázu, do podoby převážně barokní. A tuto podobu pražského baroka si město udrželo v podstatě dodnes, jako by vytušilo, že tento architektonický sloh je pro ně a členitý terén, na němž spočívá, tím nejideálnějším řešením. V tomto období byly těsně před středověkými hradbami budovány hradby nové s mohutnými bastiony, šlechtické paláce, zejména válečných zbohatlíků a přistěhovalců, četné kostely, většina klášterů, honosné měšťanské domy a také letní sídla za branami. Podobu a zvláštní charakter města dotvořily barokní zahrady, z nichž ty nejkrásnější byly vybudovány na svazích Petřína a pod jižními hradbami Pražského hradu. Barokizace Prahy začala již v průběhu třicetileté války stavbou Valdštejnského paláce a vrcholila po sto padesáti letech. Zpočátku zde působili převážně zahraniční architekti, stavitelé a umělci. Avšak přibližně od poloviny 18. století, kdy se pražské baroko stalo pojmem a dosáhlo světové úrovně, také již vynikající domácí stavitelé a umělci všech oborů (např. rodiny Dientzenhoferů, Braunů, Brokoffů).

Osmnácté století přineslo Praze ale i řadu dramatických událostí, zejména v souvislosti s válkami o rakouské dědictví po nástupu Marie Terezie na trůn. Např. společnou francouzsko-bavorsko-saskou okupaci (v letech 1741 až 1742) a dobytí města vojskem pruského krále Fridricha II. (1744). Rovněž sedmiletá válka s Pruskem (1756 až 1763) znamenala pro město ohrožení. Naproti tomu v klidnějších dobách proslula tehdejší Praha obdivuhodně kultivovaným společenským a zejména hudebním životem (např. působení Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena aj.).

Císařským patentem Josefa II. z 12. února 1784 byla pražská historická města - Hradčany, Malá Strana, Staré Město a Nové Město, spojena v jeden celek, v hlavní město Českého království Prahu (asi se 76 tisíci obyvateli). V roce 1850 bylo k městu připojeno i židovské ghetto - Josefov. Ve 2. polovině 19. století byly potom vyjmenované části v uvedeném pořadí označovány římskými číslicemi - Praha I až V. V rámci některých ukvapených a nedomyšlených josefinských reforem se např. rušily a bouraly kostely a kláštery. Na druhé straně osvícenské ovzduší josefinské éry umožnilo v Praze rozvoj kulturního života, který vytvořil platformu též prvním projevům českých národně-emancipačních snah (nástup českého obrozeneckého divadla, zakládání spolků, čilejší literální, žurnalistická i publikační činnost atd.). V té době již také vznikla řada manufakturních provozoven. Nejsilnějším odvětvím této výroby v Praze byl koncem 80. let 18. století textilní průmysl. V roce 1791 se při příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále uskutečnila v pražském Klementinu první výstava průmyslových výrobků na evropské pevnině. Výstavu Leopold II. také osobně navštívil.

Po stránce architektonické se Praha od 3. čtvrtiny 18. století proměňovala a rozšiřovala již klasicistními, empírovými a romantickými stavbami i rekonstrukcemi. Klasicismus jako by vyjadřoval racionalitu josefinských reforem - v tomto slohu se stavěly již městské nájemní domy, školy i nemocnice. Významné byly stavební předpisy z roku 1780, určující např. šířku ulic, nejvyšší dovolenou výšku budov, řešení střech.

S rozvojem manufakturní a posléze průmyslové výroby, zejména po napoleonských válkách, začal současně vzrůstat i počet obyvatel tak, že ohrazený areál města nezměněný od časů Karla IV. již nestačil novým potřebám doby. Tyto provozy již nebylo většinou možné stavět uvnitř hradeb a rovněž zvyšovat hustotu obyvatelstva v pražské barokní pevnosti. A tak v předpolí pražské fortifikace vznikaly od počátku 19. století první průmyslová předměstí (Karlín, Smíchov, Holešovice, Libeň). Ve struktuře pražského průmyslu stále ještě převažovala textilní výroba, především potiskování kartounů, ale od 30. let se zde jako nové odvětví začalo rozvíjet strojírenství. Potřeby průmyslu nutily řešit jak vnitřní městskou dopravu, tak i spojení s okolím. To velmi dobře pochopil tehdejší purkrabí království Českého hrabě Karel Chotek (v úřadě 1826- 1843), jehož působení znamenalo pro vývoj Prahy významnou éru. Byl postaven řetězový Most císaře Františka (na místě dnešního mostu Legií), vybudováno nábřeží s pomníkem téhož císaře (dnešní Smetanovo nábřeží), Chotkova serpentinová silnice od Klárova k Bruské bráně (naproti letohrádku Belvedere) a uskutečněno mnoho dalších projektů. Např. v Karlíně byl vybudován přístav a v roce 1841 začala na Vltavě paroplavba. Za účelem vnějšího spojení Prahy s venkovem a Evropou bylo uvnitř hradeb, v Hybernské ulici, postaveno pro parní železnici ve 40. letech nádraží Státní dráhy. Pro jednotlivé trasy kolejí byly v nově postaveném úseku městské fortifikace vybudovány tunely s masivními vraty, která se na noc zavírala!

Již kolem roku 1827 přesáhl počet obyvatel historického jádra Prahy 100 tisíc a hustě obydlena byla též předměstí. Populační růst výrazně posiloval, hlavně na předměstích, českou složku obyvatelstva, zatímco v historickém jádru města počet německých obyvatel od 30. let stagnoval. Za této situace splývaly v Praze často sociální protiklady s nacionálními. Historické jádro obklopovaly stále hradby, jejichž novoměstský ochoz byl později zčásti sadově upraven a příkopy místy zasypány. V letech 1816-1830 probíhala stavba pražské kanalizace a v bydlení Pražanů se začal stále více uplatňovat novodobý činžovní dům. Ve 40. letech, kdy se Praha stala centrem národně obrozeneckého hnutí, byla i svědkem řady dělnických stávek. Celková politická situace vyústila nakonec v roce 1848 v pražské revoluční povstání. Ani jeho porážka nemohla zvrátit vývoj a zastavit postup průmyslové revoluce, která v dalším údobí proměnila Prahu v rychle rostoucí město. Česká buržoazie, která ve volbách v roce 1861 porazila se značnou převahou pražské Němce a natrvalo ovládla městskou správu, pak urychleně modernizovala své město podle vzoru metropolí západní Evropy.

Období 2. poloviny 19. století, kdy rostoucí průmysl již značně změnil strukturu celé pražské aglomerace, bylo narušeno pouze pruskou okupací v roce 1866. Podstatné zásahy do organizmu města znamenalo i pozdější zbourání větší části již nefunkčních městských hradeb. To urychlilo integrační proces na poli hospodářském, politickém a kulturním mezi Prahou a předměstskými obcemi, které byly postupně povyšovány na města. Avšak k administrativnímu připojení většiny těchto obcí pro jejich úzké lokální zájmy nedošlo. Území Prahy se zvětšilo jen připojením Vyšehradu (1883), Holešovic-Buben (1884) a Libně (1901).

Doba pozdního romantismu a secese (od 2. poloviny 19. století do počátku 20. století) v protikladu k nesčetným technickým stavbám (železniční síť z let 1851 až 1875, koňské, později elektrické tramvaje, vltavské mosty, elektrifikace) obohatila město o řadu cenných monumentálních budov, náměstí, ulic a sadů, jako jsou Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum, Obecní dům, Nová radnice, Komenského náměstí, Mikulášská třída a Městský sad před nádražím Františka Josefa I. V té době přišel ale také do módy purismus, vycházející ze studia středověkých slohů a jejich napodobování. Striktní dodržování těchto zásad přineslo více škod než užitku (např. přestavba Prašné brány, kostela sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a nakonec i dostavba katedrály sv. Víta).

Součástí již bohatého společenského života měšťanských vrstev koncem 19. století byly i velkolepé akce, jako všesokolské slety (od roku 1882), Jubilejní zemská výstava (1891) či Národopisná výstava (1895). Rozdělením univerzity na českou a německou (1882) a založením České akademie věd a umění (1890) vznikla vedle starších institucí (Královské české společnosti nauk a Národního muzea) nová střediska českého vědeckého a kulturního života. Na druhé straně však necitlivé asanaci padly po roce 1893 za oběť části historického Starého i Nového Města a téměř celé židovské ghetto. Asanaci, které předcházelo budování nábřeží, nelze ale zcela zatracovat. Souvisela s celopražskou urbanistickou koncepcí, s novými požadavky na hygienu, ale i s bezohlednými podnikatelskými záměry. Existovaly i návrhy na celopražskou asanaci, avšak naštěstí, zejména také zásluhou Klubu za starou Prahu, k ní nedošlo. V městském areálu vyrostly vedle ušlechtilých budov novorenesančních a staveb ve slohu české secese a kubismu bohužel i celé čtvrti nevzhledných komerčních činžáků.

Po 1. světové válce (1914 -1918) a po rozpadu Rakouska-Uherska se Praha stala hlavním městem nově vzniklého československého státu (28. října 1918), sídlem prezidenta republiky, parlamentu a vlády. Jedním z neblahých pozůstatků Rakousko-Uherské monarchie byla územní a správní roztříštěnost pražské aglomerace. Prudký růst průmyslové výroby, podmíněný rozvojem nových odvětví (automobilový, letecký a elektrotechnický průmysl) a postupná urbanizace okolních čtvrtí a obcí si vynutily rozsáhlou územní reorganizaci. V roce 1922 bylo k dosavadním osmi pražským čtvrtím připojeno 37 okolních obcí. Vznikla tzv. Velká Praha s 19 obvody a se 676 tisíci obyvateli. Do 2. světové války vzrostl tento počet na milion. Číslování připojených částí římskými číslicemi logicky navazovalo na předchozí počet (Praha IX až XIX).

Po 2. světové válce bylo dělení pražských obvodů, údajně pro účely veřejné správy, několikrát více či méně změněno. Byly připojeny další okolní obce a městské obvody označeny arabskými číslicemi. Vrcholem necitlivého přístupu k pražskému souměstí se v roce 1960 stala správní reorganizace, která zredukovala počet městských obvodů na deset, přičemž došlo k jejich novému katastrálnímu vymezení, včetně historických částí města. V téměř každém městském obvodu se ocitla část jiné čtvrti či obce (např. v obvodu Prahy 2 - jižní část Nového Města, Vyšehrad, nuselské údolí a západní část Vinohrad). S tímto bizarním, avšak spíše nepochopitelným rozdělením se Praha potýká dodnes.

Nejstarší známé zobrazení Prahy je dřevoryt v Schedelově kronice vydané v Norimberku v roce 1493. Někteří odborníci přisuzují autorství mladému Albrechtu Dürerovi. K dalším známějším autorům zobrazujícím starou Prahu patřili např. Filip van den Bossche, Václav Hollar (1607-1677), Vincenc Morstadt (1802-1875), Samuel Prout a jiní.

Uměleckým dílem mimořádného významu je fascinující plastický model Prahy Antonína Langweila (1791-1837), vystavený dnes v Muzeu hlavního města Prahy. Na ploše 5,76×3,34 m naprosto věrně a v odpovídajících proporcích zachycuje Staré Město, Malou Stranu a větší část Hradčan počátkem 19. století. Na modelu pracoval Langweil v letech 1826-1834 s dřevem, pokresleným či litograficky potištěným papírem, stříhanou a barvenou vlnou, s drátky i slonovinou. Jako půdorysné předlohy použil plán Prahy, který v letech 1811-1815 vytvořil Josef Jüttner. Mimochodem, Langweil si v roce 1819 otevřel litografickou dílnu v Praze, avšak brzy ji prodal schopnějšímu podnikateli.

Nejstarší dochované fotografie historické Prahy pocházejí ze začátku 50. let 19. století. Nejvýznamnějšími fotografy staré Prahy byli v 19. století Andreas Groll, Vilém Rupp, František Fridrich, Jindřich Eckert, Karel Bellmann, Jan Maloch, Jan Mulač, Rudolf Bruner - Dvořák aj.

Existovali i malíři přímo specializovaní na pražské motivy. Z nich je třeba uvést alespoň Václava Jansu (1859-1913) a Jana Minaříka (1862-1937), jejichž práce, kromě zachycení atmosféry místa, mají přinejmenším stejnou výpovědní hodnotu jako v jejich době černobílá nebo i kolorovaná fotografie.

Ještě z doby Rakousko-Uherska, z roku 1911, pocházejí vůbec nejstarší filmové záběry Prahy, které pořídil Jan Kříženecký, průkopník české kinematografie. Jsou na nich Staroměstské náměstí, Václavské náměstí, Železná lávka u Rudolfina a další místa v podobě, kterou známe často již jen ze starých fotografií a pohlednic. První „barevný“ film o Praze byl natočen v roce 1934. Avšak mnoho barev v něm není, zcela schází např. zelená. Teprve druhý pokus, který v roce 1938 uskutečnil Američan James Fitzpatrick, má již k dnešním barevným filmům mnohem blíž.

Charakteristický přívlastek zlatá, stověžatá Praha dal městu německý spisovatel a historik Josef Hormayer počátkem 19. století. Snad proto, aby si ověřil, co je na Hormayerově tvrzení pravdy, pražské věže a věžičky poprvé spočítal slavný český filosof a matematik Bernard Bolzano (1781-1848). Napočítal jich skutečně 103. Je ale i možné, že tomu bylo naopak, že nejdříve počítal Bolzano a poté si pravdivě zabásnil Hormayer.

XXXI - Pohled na stověžatou Prahu kolem roku 1800 z výšin královských Vinohrad dle staré rytiny V barokních hradbách Nového Města je zprava Špitálská brána zvaná i Poříčská (nad ní věže kostela sv. Petra a mohutná vodárenská věž v Klimentské ulici), z níž vedla cesta do Karlína na Špitálské pole; v popředí Nová brána, předtím zvaná Horská (nad ní kostel sv. Jindřicha), z níž vycházela Vídeňská silnice; vlevo v rohu bastionu brána Koňská se silnicí na Černý Kostelec; za bastionem brána Žitná. V jakoby širokoúhlém panoramatu jsou poměry mezi bránami a věžemi v pozadí značně zkresleny. Není pochyb o tom, že rytec se zmýlil, neboť ve skutečnosti byly mezi Špitálskou, Novou a Koňskou bránou vždy dva bastiony. KNIHTISK. KOLEM 1900

Erb - Praha hlava království Za znak sjednocené Prahy byl určen znak Starého města pražského, jakožto sídla Magistrátu města na Staroměstské radnici tak, jak jej upravilo privilegium v roce 1649. Tento znak se poté měnil jen neparně a platil až do roku 1918. Uprostřed znaku je červený štít, v jehož dolní polovině je zlatá hradební zeď se stříbrným cimbuřím a otevřenou branou s vytaženou zlatou mříží. Z brány vystupuje stříbrné ozbrojené rámě držící stříbrný meč. V horní části štítu jsou tři zlaté věže z kvádrů. Věže mají okna a jsou zakončeny zlatým cimbuřím a střechami s makovicemi.

nahoru historie Prahy    historie pražských pohlednic