Staré pohlednice a dobové fotografie Praha Hradčany
MILAN DEGEN: HRADČANY
Svou rozlohou patří Hradčany k nejmenším historickým čtvrtím Prahy, zato však k nejméně dotčeným městskou dopravou a nejvíce ruchem turistickým. Tím, že zahrnují Pražský hrad, od pradávna sídlo panovníků českého národa, vytvářející svou vyvýšenou polohou nezaměnitelnou architektonickou dominantu nad ostatními historickými částmi města, byly a jsou čtvrtí nejvýznamnější, bez níž si lze Prahu jen těžko představit. Hradčanský ostroh, na němž stojí Pražský hrad, je protáhlá náhorní plošina, kdysi se skalnatým vrcholem v místech dnešního žulového monolitu na III. hradním nádvoří. Na tomto místě, zvaném Žiži (původně asi pohanské obětiště a žároviště), stával dle některých historiků knížecí stolec, místo knížecích inaugurací, se sněmovním polem kmene Čechů nebo jen Pražanů, což v 9. století nemuselo být totéž. Termínem Pražsko (Fraganeo - doloženo z počátku 9. století) byla asi původně nazývána oblast kolem dnešního Malostranského náměstí, kde snad již před rokem 700 na křižovatce dálkových i místních cest existovalo tržiště a důležitá zastávka kupeckých karavan. Termín přešel později na hradiště nad tržištěm a posléze na celé město.
V nejstarších dobách se slovanské osídlení v Pražské kotlině koncentrovalo na levý břeh Vltavy (území pozdější Malé Strany, Hradčan), který měl výhodnější polohu. Terén se zde dostatečně zvedal nad hladinu řeky a navíc tudy vedly důležité, už v dávnověku vyšlapané obchodní stezky. První a již kamenný předrománský kostel P. Marie, ohlašující nástup křesťanství v Čechách, byl postaven možná již po roce 845 poblíž dnešního Hradčanského náměstí, kudy také procházela jedna z cest a kde mohlo být i tržiště.
První hradiště na ostrohu bylo založeno některým z prvních knížat, nejspíše kmene Čechů z rodu Přemyslovců, možná kolem roku 885. Připomínalo sice ohrazenou vesnici, ale v jeho centrální části byl knížecí stolec. A co bylo nejdůležitější, hradiště poskytlo či přímo vnutilo malostranskému a hradčanskému tržišti (a jistě i daleko širšímu okolí) vojenskou ochranu, začalo je ovládat a samozřejmě i participovat na jejich ziscích. Další kamenný kostel na hradišti, zasvěcený sv. Jiří, založil kolem roku 920 kníže Vratislav I. Jeho syn, kníže Václav (později prohlášen za svatého), pak kolem roku 925 dal vystavět v centru hradiště rotundu sv. Víta, která se stala vzorem mnoha pozdějším románským rotundám v Čechách. Význam pražského hradiště stoupal a jeho další rozvoj nastal po založení pražského biskupství kolem roku 973. Opevnění hradiště z opukových kvádrů nechal postavit kníže Břetislav I. v polovině 11. století, z kamene byl postaven i dům biskupa. V letech 1061 - 1096 byla za knížete Vratislava II. (pozdějšího prvního českého krále) na místě Václavovy rotundy postavena trojlodní románská bazilika sv. Víta. K velkým změnám zde došlo v 2. třetině 12. století, kdy bylo staré opevnění nahrazeno kamennými hradbami se třemi branami. V letech 1135-1182 byl vystavěn nový románský kamenný knížecí palác, jehož jižní strana byla zabudovaná přímo do hradby. V té době, v roce 1140, také kníže Vladislav II. (pozdější druhý český král) založil na Strahově klášter řádu premonstrátů.
V roce 1321, v místech starého podhradí na dnešním Hradčanském náměstí a v jeho okolí, založil nejvyšší purkrabí Pražského hradu Berka z Dubé městečko Hradčany, které mělo především rozmnožit jeho příjmy. Jádrem nové enklávy se stal hradčanský rynk, kolem něhož byly také nejdříve postaveny nové domy. Území, kde později vznikl Nový Svět, Loretánské náměstí, Pohořelec a Úvoz, bylo již za nově postavenými hradbami. Protože Hradčany byly městem poddanským, všechna práva veřejné moci nad nimi vykonával nejvyšší purkrabí. Tomu Hradčanští odváděli určité platy a vykonávali některé práce (např. hlídali zločince ve věži Daliborce nebo sklízeli seno v královských oborách). Do stavebního vývoje Hradčan zasáhl i císař Karel IV. (1316-1378), který z Pražského hradu a celého města začal vytvářet reprezentační sídlo rodu Lucemburského. S osobností tohoto panovníka a jeho stavitele Matyáše z Arrasu přichází do Prahy i rozvinutý gotický sloh. Karel IV. se zasloužil o zřízení pražského arcibiskupství roku 1344 a současně zahájil stavbu gotické Svatovítské katedrály. Do husitských válek byl dokončen jen presbytář s věncem kaplí a část jižní věže. Toto gotické torzo, v průběhu věků doplňované jak v exteriéru tak v interiéru stavebními prvky nejrůznějších slohů, bylo hlavní dominantou Prahy víc než půl tisíciletí. Vlastně až do konce 19. století, kdy v rámci problematické dostavby katedrály vyrostly na její západní straně, kolem dnešního hlavního vchodu, dvě novogotické věže. Za Karla IV. byl také rozšířen, přestavěn a upraven starý románský Královský palác, vybudováno nové opevnění, zesíleny hlavní brány a západní předhradí a postavena jižní parkánová zeď.
Vybudováním nových hradeb na levém břehu Vltavy v roce 1360, které obemkly Menší Město a Hradčany v širším oblouku, se uvnitř ocitlo dosti volných míst, což umožnilo postupné rozšiřování městečka Hradčan až k hradbám (v podstatě na dnešní rozlohu). Tehdy byla část původního obyvatelstva donucena se vystěhovat z míst kolem rynku do postranních ulic, aby uvolnila místo pro nové paláce šlechty a duchovenstva. Za Václava IV. se na Hradčanech pokračovalo v dokončování rozestavěných objektů, a to i přesto, že král přesídlil v roce 1383 na Staré Město do dvora, později zvaného Králův. Kromě menších domů dvořanstva se na Pražském hradě objevily již i šlechtické paláce. Stavební činnost na Hradčanech zcela ochromila husitská revoluce (1419- 1434). Při obléhání hradu v roce 1420 byl vypálen Strahovský klášter a celý Pohořelec, poškozena řada objektů na hradě, včetně chrámu sv. Víta a Královského paláce. Teprve doba krále Vladislava II. Jagellonského znamenala pro Hradčany delší epochu rozkvětu. V letech 1490 - 1510 zde působil zejména Benedikt Rejt. Opravoval a přestavoval Královský palác, dokončil ohromný Vladislavský sál s unikátní klenbou, vystavěl nové opevnění hradu na severu i příčný trakt Královského paláce, tzv. Ludvíkovo křídlo, prostoupené již prvky renesance.
Nástup tohoto slohu v Praze přibližně souhlasí s nástupem Ferdinanda I. Habsburského na český trůn (1526). Král se českým stavům zavázal, že bude sídlit trvale v Praze, a protože Pražský hrad již neodpovídal požadavkům doby, zahájil svou vládu jeho přestavbou a rozšířením na sever. Na východní straně Královské zahrady byl v letech 1537 - 1563 vybudován renesanční letohrádek královny Anny. Přestavba Pražského hradu a budování rozsáhlého zahradního komplexu byly v roce 1541 přerušeny obrovským požárem, který vypukl na Menším Městě a přenesl se i na Hradčany. Zachvátil většinu objektů ve městě i na Pražském hradě, včetně katedrály. Místo zamýšlené přestavby objektů bylo pak často nutné přistoupit k nové výstavbě. Na místě spálenišť vznikaly také větší palácové celky, např. Schwarzenberský a Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí. Za Maxmiliána II. byly dokončovány zahájené stavby a doplňována jejich výzdoba, např. Malá a Velká míčovna (1568), byl restaurován starý Královský palác se sněmovnou, opravena svatovítská katedrála, vybudován příčný trakt mezi dnešním II. a III. nádvořím atd.
Vyvrcholením renesanční epochy Pražského hradu byla doba Rudolfa II. (1576-1611). Za jeho vlády se hrad rozšiřoval směrem západním; nový dlouhý palác v jižním křídle obýval císař. Na Rudolfově dvoře vzniklo jedno z ohnisek pozdně renesanční kultury. Vedle umělců domácích se na hradě i v Praze usazovali italští, němečtí, nizozemští a jiní malíři, sochaři, rytci, stavitelé a klenotníci. Střídali se tu významní vědci s hvězdopravci, alchymisty i skutečnými podvodníky. Rudolfův palác se plnil vybranými uměleckými díly získanými prostřednictvím mnoha jeho agentů, pohybujících se po celé Evropě. V roce 1598 povýšil Rudolf II. Hradčany na královské město. Po příkladu šlechty začala i katolická církev soustřeďovat své instituce do blízkosti hradu. Mimo jiné byl na Loretánském náměstí postaven klášter kapucínů s kostelem (1602), na Strahově u premonstrátů nové opatství a kostel se dvěma věžemi. Jinak se Hradčany ještě za Rudolfa II. výrazně germanizovaly vlivem zde sídlící vyšší šlechty a duchovenstva. České obyvatelstvo, zejména řemeslníci, se tu udrželi jen na Pohořelci a Novém Světě - nejzaostalejší zapadlé periférii Hradčan, s malými domky, z nichž mnohé obývaly i nevěstky.
Třicetiletá válka přinesla Pražskému hradu další zkázu v podobě dvojí okupace, Sasy (1631) a Švédy (1648). Švédská byla spojena s odvozem značné části Rudolfových sbírek a jiné hradní výbavy. Po skončení války se prostor Hradčan dále rozšířil postavením nových barokních hradeb s bastiony na levém břehu Vltavy, společných pro Hradčany a Malou Stranu, které obemkly i území na sever od Hradčan včetně Královské zahrady. Nový architektonický sloh, který si počátkem 17. století začal podmaňovat celou Prahu, se ale na Pražském hradě výrazněji neprojevil. Stavební činnost tu vyvíjela především církev několika přestavbami, úpravami interiérů kostelů atd. Velkým stavebním podnikem dvora bylo zbudování Jízdárny za Jelením příkopem (1694 až 1698) na místě menší a starší z roku 1572.
Daleko výrazněji ovlivnil styl baroka stavební a architektonický vývoj města Hradčan. Asi nejrazantněji do něj zasáhl Humprecht Jan Černín prestižní výstavbou monumentálního Černínského paláce na Loretánském náměstí. Proti němu, na místě domů opuštěných pobělohorskými emigranty, byla budována řadu desetiletí proslulá pražská Loreta. Z dalších sakrálních staveb patří do období baroka např. i kostel sv. Jana Nepomuckého - první kostelní stavba stavitele K. I. Dientzenhofera.
Výraznou proměnou prošel Pražský hrad za Marie Terezie, kdy v letech 1753 až 1774 byl přestavěn zhruba do dnešní podoby. Budovy západně od Královského paláce byly spojeny v jednolitou klasicistní kulisu s Čestným dvorem (I. nádvoří) na místě zasypaného západního příkopu. Původní středověký ráz hradního areálu zůstal téměř nedotčen na severní straně. Na rozdíl od exteriéru byly interiéry bohatě upraveny v rokokovém stylu. Tereziánský architektonický i urbanistický zásah do organismu historické dominanty Prahy zmonumentalizoval a zhmotnil siluetu Pražského hradu a jakoby předznamenal rozvoj města a rozšíření jeho zástavby v nedaleké budoucnosti.
Důsledkem státních reforem císařovny a jejího syna Josefa II. však význam Pražského hradu značně poklesl. Letohrádek královny Anny, Velká míčovna a klášter sv. Jiří byly dány k dispozici vojsku. Dvůr zajížděl na hrad jen velmi zřídka a tak jen občas obývaný Pražský hrad začal pustnout. Rovněž i v městské části Hradčan jako by se život zastavil - jenom zde byly zřízeny dělostřelecké kasárny adaptací Černínského paláce (1851), další pak na Pohořelci (1895) a vedle Lorety byla dosti nevhodně postavena velká budova divizního soudu a věznice. Nepochybně největším a nejvýznamnějším stavebním podnikem na Hradčanech byla v letech 1863-1933 dostavba katedrály sv. Víta, zpočátku v duchu gotického purismu.
Dne 28. října 1918 prakticky skončila vláda rodu Habsbursko- Lotrinského v Čechách a o něco později na Slovensku. Vyhlášením nové samostatné Československé republiky zaniklo definitivně také České království, jako součást Rakousko-Uherské monarchie. Ve shodě s tisíciletou tradicí se Pražský hrad stal sídlem hlavy státu - prezidenta a je jím dodnes i po odtržení Slovenska a ustavení České republiky 1. ledna 1993.