Staré pohlednice a dobové fotografie Praha   Židovské Město Josefov

Vznik, pohnutá historie a překotná demolice pražského Židovského Města patří mezi nejzajímavější momenty dějin osídlení a zástavby na území Prahy. Dodnes láká již zaniklé ghetto svou proslulou tajemností zástupy turistů, kteří navštěvují několik zbylých památek a snaží se vcítit do magické atmosféry tohoto místa.

Vzhledem k tomu, že téměř veškerá stará zástavba bývalého ghetta byla zbořena bez archeologického a stavebního průzkumu, zanikly také doklady o nejstarším osídlení na tomto místě pravého vltavského břehu. Nevíme, zda bylo osídleno původně obyvatelstvem křesťanským a kdy přesně přišli Židé do této oblasti. Absence hmotných dokladů nás odkazuje jen k sporým písemným pramenům. Zdejší působení židovských kupců je doloženo již první písemnou zprávou o Praze arabsko - židovského kupce Ibrahíma ibn Jákúba z roku 965. Zda však byli Židé v Praze již usedlí a kde, z ní vyvodit nemůžeme. Židovské osídlení zaznamenává k roku 1091 také Kosmova kronika v místech tzv. Vyšehradské cesty, tedy v okolí nejstarší komunikace procházející osídlením Starého a budoucího Nového Města k Vyšehradu; její přesná lokalizace je ovšem také nejasná. Současně je židovské osídlení zaznamenáno i na levém břehu Vltavy v oblasti Malé Strany, zřejmě v místech dnešní Mostecké ulice.

Území budoucího ghetta bylo pravděpodobně obydleno již před příchodem židovského obyvatelstva nebo jeho rozšířením, protože tudy, přibližně v průběhu dnešní Široké ulice, vedla důležitá obchodní cesta spojující vltavský brod v místech dnešního Mánesova mostu s osadou německých kupců na Poříčí, v jejíž blízkosti byl další důležitý brod pro trasu k severu a severovýchodu. Předpokládá se, že nejdříve vznikla osada Židů přicházejících do Čech z východu (z Byzance) se synagogou Stará škola (dnes v místech Španělské synagogy). Teprve později, když byl vybudován kolem roku 1170 první kamenný most - Juditin (předchůdce Karlova mostu) - přesunula se hlavní obchodní trasa jižněji, takže území budoucího ghetta míjela a zde vznikl prostor pro rozšíření osady židovského obyvatelstva. V poslední čtvrtině 13. století, v době založení Staronové synagogy, jedné z nejstarších gotických památek v Praze, již zde byla osada Židů, kteří přišli do Prahy ze západních oblastí Evropy, pevně zakořeněna. Zajímavostí pražského ghetta je ta skutečnost, že obě jeho části - východní kolem Staré školy a západní kolem Staronové synagogy - se nikdy nespojily v jeden souvislý celek, ale zůstaly odděleny ostrůvkem křesťanských domů s kostelem sv. Ducha.

Středověké ghetto muselo čelit častým protižidovským náladám, které např. v letech 1389, 1422 za husitského povstání a v roce 1448 přerostly do pogromů. Jeho území bylo odděleno od křesťanského města šesti branami. Přesto nebyly okrajové části pevně ohraničené.

Středověký židovský hřbitov byl od roku 1254 na území dnešního Nového Města v místech pozdější Vladislavovy ulice, kde stálo také několik židovských domů. Tento hřbitov, kterému se říkalo Židovská zahrada, byl zrušen za Vladislava Jagellonského v roce 1478. V té době však již byly zakoupeny pro nový hřbitov dvě křesťanské zahrady sousedící s ghettem na západě a to byl základ pro dodnes z větší části zachovaný Starý židovský hřbitov.

Velmi dramatické bylo pro pražské židovské obyvatelstvo období poloviny 16. století. Ferdinand I. tehdy vyslyšel naléhání staroměstských měšťanů, kteří obviňovali Židy z finančních podvodů, a dal roku 1541 vypovědět židovské obyvatelstvo ze země. Termín odchodu byl však několikrát odložen a řadě bohatých rodin byly draze prodány glejty povolující pobyt v Praze. Většina židovského obyvatelstva se však během dvou let vystěhovala. Židé, kteří zůstali, museli nosit viditelné označení. V roce 1557 pak byly glejty zrušeny vůbec a veškeré obyvatelstvo znovu vypovězeno s roční lhůtou. Domy Židovského Města měly být prodány křesťanským řemeslníkům a synagogy přestavěny v křesťanské kostely. Židům se však dařilo lhůtu dále prodlužovat, až nakonec v roce 1567 dosáhli u Maxmiliána II. potvrzení původních privilegií pro všechny trvale usedlé židovské rodiny; noví obyvatelé židovského vyznání se však přistěhovat nesměli.

Po letech existenční nejistoty nastala pro ghetto doba prosperity a největšího rozkvětu v jeho historii. Za vlády Rudolfa II., který židovská privilegia roku 1577 znovu potvrdil, bylo ghetto rozšiřováno přikupováním nových domů a vylepšováno i novou výstavbou uvnitř jeho hranic. Tato stavební činnost je spjata se jménem tehdejšího primase židovské obce a také bankéře Rudolfa II., Mordechaje Meisla (1528- 1601). Ten založil v roce 1564 v sousedství židovského hřbitova školu talmudu, synagogu (Klausová) a nemocnici s lázní. Roku 1568 se podílel na stavbě židovské radnice s radniční synagogou (Vysoká) a roku 1591 získal privilegium ke stavbě vlastní soukromé synagogy (dnes Maiselova). Koupil také zahradu k rozšíření pozemku hřbitova a nechal na své náklady vydláždit ulice ghetta.

Rudolfínské období je spojeno také s postavou legendárního rabbiho Löwa, vlastním jménem Jehuda Liva ben Becalel (asi 1520-1609), který žil v Praze až v 2. polovině svého dlouhého života. Vynikal učeností a byl znám v tehdejším židovském světě jako největší znalec talmudu. Zabýval se však také přírodními vědami, zejména astronomií a astrologií. Nejznámější legenda vztahující se k pražskému Židovskému Městu, nesčetněkrát zpracovaná literárně, ale i filmově, ho označuje za tvůrce umělé bytosti - Golema. Styky rabbiho Löwa s Rudolfem II. nejsou historicky prokázané. Náhrobek učence je jedním z nejvyhledávanějších míst Starého židovského hřbitova.

Nástupcem Meisla u dvora Rudolfa II. byl bohatý Žid Jakub Bassovi (1580 až 1634), který byl také jako první Žid v habsburské monarchii povýšen do šlechtického stavu s predikátem z Treuenberka. Po porážce stavovského povstání skupoval levně domy po exulantech a rozšířil tak ghetto o další téměř čtyři desítky domů. Sám Bassevi dostal roku 1620 darem od císaře dva velké domy v Třístudniční ulici (předasanační Meislova) a dal je přestavět na pozdně renesanční palác s arkýřovým nádvořím, zřejmě jediný objekt ghetta, pro který slovo palác nebylo nadnesené.

Druhá polovina 17. století znamenala velký příliv obyvatelstva, zejména v souvislosti s tureckým nebezpečím a vyhnáním Židů z Vídně v roce 1670. S 11 tisíci obyvateli bylo pražské ghetto jednou z nejlidnatějších židovských obcí tehdejší Evropy. Před koncem století však bylo období prosperity, rozpínavosti a nové výstavby krutě ukončeno dvěma velkými katastrofami. V roce 1680 zdecimovala přelidněné ghetto morová epidemie a devět let nato lehlo celé popelem.

V červnu roku 1689 založil údajně francouzský žhář oheň na Starém Městě v Kaprové ulici. Požár se rozšířil na celé Židovské Město, v němž vyhořelo všech 318 domů, v přilehlých částech Starého Města jich lehlo popelem ještě více. Zničené a neobyvatelné ghetto inspirovalo k úvaze, aby na tomto místě již nebylo obnoveno a židovskému obyvatelstvu bylo vyhrazeno jiné místo na okraji Prahy. Nakonec však byla obnova ghetta povolena, ale s řadou podmínek: ulice budou přímé a rozšířené, domy pouze kamenné, počet usedlých židovských rodin bude omezen. Z praktických důvodů se však ghetto vystavělo znovu na stejných základech a na stejném půdorysu uliční sítě, neboť solidní kamenné domy, které požár přečkaly, by bylo škoda strhnout. Postupná obnova ghetta trvala přibližně do roku 1703. V téže době dosáhl počet jeho obyvatel opět více než 11 tisíc osob, jako před morovou epidemií, a byl prakticky shodný s počtem obyvatel Starého Města. Tato skutečnost podněcovala Staroměstské k návrhům na redukci ghetta a k neustálým stížnostem na jeho rozpínavost.

V roce 1729 došlo k soupisu židovského obyvatelstva a domů ghetta. Bylo zaznamenáno 333 obytných domů, v kterých žilo 2335 rodin, a tři desítky veřejných budov. V jednom z nepříjemných omezujících nařízení této doby bylo zakázáno zakládat rodiny jiným než prvorozeným synům, neboť povolený počet židovských rodin v celé zemi byl pevně stanovena nesměl být překročen.

V době vlády Marie Terezie, v prosinci roku 1744, opět došlo k pokusu o radikální řešení problému židovského obyvatelstva jeho vypovězením z Prahy a celého Českého království. Záminkou byla údajná kolaborace Židů s nepřítelem za pruské okupace Prahy na podzim toho roku. Okamžitý odchod však nebyl vzhledem k mnoha značně propleteným finančním a obchodním vztahům snadný, do poloviny roku 1745 však museli všichni obyvatelé ghetta Prahu opustit. Někteří z nich se usadili v nedaleké Libni a dalších obcích v okolí Prahy. Tam vyčkali až do roku 1748, kdy bylo vypovězení odvoláno. Domy ghetta, které byly po dva roky prázdné, našli jejich majitelé vandalsky zpustošené a vykradené. Jen co byly dokončeny opravy a v Židovském Městě se opět začalo normálně žít, vypukl roku 1754 další obrovský požár, který znovu zničil 190 domu ghetta, současně vyhořela celá řada dalších objektů jako synagogy, radnice a nemocnice.

Velké změny přinesla židovskému obyvatelstvu osvícenská vláda Josefa II. Židům byl uvolněn přístup do veřejných škol i na univerzitu, mohli získávat majetek i mimo ghetto, volně se učit řemeslům a podnikat. Ovšem řada starších diskriminačních opatření, např. omezení počtu povolených židovských rodin v zemi, zůstala stéle v platnosti stejně jako povinnost platit zvláštní daně a poplatky. Padla však řada přehrad izolujících židovské obyvatelstvo od křesťanského. Židé již nemuseli nosit zvláštní označení a z ghetta se mohli stěhovat do celé Prahy. Nastal tak postupný proces vystěhovávání majetných židovských rodin, znatelný pak zejména v průběhu 19. století.

První polovina 19. století byla obdobím, kdy se završila tradice tohoto sídelního urbanistického útvaru jako židovského ghetta. Rok 1848 přinesl občanské zrovnoprávnění židovského obyvatelstva a v roce 1850 bylo území ghetta oficiálně připojeno k Praze novým názvem Josefov (na počest Josefa II.) a jako nová čtvrť označeno římskou číslicí V. V bývalém ghettu pak zůstali jen obyvatelé chudí nebo ortodoxní židovské rodiny; k roku 1880 klesl podle oficiálních statistik počet Židů v Josefově na pouhou třetinu až čtvrtinu.

Území bývalého ghetta a jeho podoba jsou již v průběhu 19. století natolik obrazově zaznamenány, že si je můžeme názorně představit. Nejvýstižněji je Židovské Město zobrazeno na slavném modelu Prahy od Antonína Langweila, který zachytil jeho podobu v 2. polovině 20. let 19. století. Další soustavné zobrazování probíhalo v letech před zamýšlenou asanací a to jak fotograficky (Jindřich Eckert, Jan Kříženecký ), tak výtvarně (akvarely Václava Jansy, oleje Jana Minaříka).

Ve všech panoramatických pohledech se bývalé ghetto odlišuje od svého okolí svou hustší a stísněnější zástavbou. Detailní pohledy pak představují čtvrť osobitou, ve spleti klikatých a slepých uliček romanticky záhadnou a v seskupení budov na pláccích a nárožích bizarní i malebnou. Řada budov prozrazuje středověký původ, ačkoliv velký požár v roce 1689 zničil většinu zdobených prvků gotických a renesančních fasád. Baroko proniklo za hranice ghetta jen vzácně. V ghettu převažují fasády hladké nebo upravené strohým klasicismem. Největší domy stojí na nárožích, jakoby měly funkci opěrných pilířů, mezi kterými se hmota uliční fronty propadá k přízemí a zase prudce zvedá na dvou a třípatrovou úroveň, zalamuje se a přerušuje úzkými průchody a slepými uličkami. Ty vznikaly většinou z původních dvorů, které byly z nedostatku místa zastavovány drobnějšími domy. Tak bylo ghetto neustále zahušťováno. Ve dvorech jsou vidět podivné slepence přístavků a kolem, časté jsou barokní a klasicistní pavlače a vnější domy mají dva i tři vchody, z nichž každý je označen vlastním popisným číslem, nejeden dům má proto čísla dvě i tři. Souvisí to s majetkoprávní kuriozitou ghetta, kde vlastnictví jednotlivých domů nebylo děleno jen ideálně, ale reálně – fyzicky.

V poslední čtvrtině 19. století přelidněný Josefov znatelně chátral. Domy byly zanedbané, neudržované, hygiena byla na nejprimitivnější úrovni. Vzhledem k blízkosti řeky a nízkému položení docházelo k pravidelným záplavám. Sklepy domů byly vlhké a celkové prostředí Josefova nezdravé, s statisticky doloženou nadprůměrnou nemocností a úmrtností. Neudržitelná situace si žádala řešení. Po vzoru jiných evropských měst se i Obec pražská rozhodla v 80. letech 19. století k nejradikálnějšímu postupu – asanaci formou demolice veškeré staré zástavby.

nahoru    Židovské Město Josefov