Staré pohlednice a dobové fotografie Praha   Staré Město

Staré Město pražské bylo po 550 let své samostatné existence největší a nejvýznamnější městskou obcí českého státu. V době, kdy jméno Praha příslušelo pouze sídlu přemyslovských panovníků - Pražskému hradu, bylo nazváno Pražským Městem (Civitas Pragensis). Po vzniku dalších pražských měst ve 13. a 14.století obdrželo stejně jako tyto mladší části aglomerace rozlišující přívlastek; začalo se nazývat Větším a postupem doby stále častěji Starým Městem pražským.

Počátky osídlení staroměstského území jsou starší nežli zrod samotného města. Jsou však zahaleny tajemstvím, neboť hustá zástavba neumožňuje soustavný archeologický výzkum a písemné zprávy z nejstaršího období jsou velmi kusé a nahodilé. Příznivé podmínky pro rozvoj pravobřežního tržního centra v blízkosti důležitého klárovského brodu a dřevěného mostu či lávky přes Vltavu vytvořilo zřejmě založení druhé přemyslovské pevnosti Vyšehradu v 10. století. K roku 1105 kronikář Kosmas výslovně zaznamenal existenci tržiště mezi oběma hrady na pravém břehu Vltavy. Je to první zmínka o velkém tržišti zřejmě již na místě dnešního Staroměstského náměstí.

Vznik souvislého osídlení oblasti Starého Města lze však jednoznačně doložit až pro 2. polovinu 12. století. Tehdy byl původní dřevěný most nahrazen kamenným mostem Juditiným a na východ od velkého tržiště vznikl opevněný knížecí dvorec Týn-Ungelt, určený k ochraně cizích kupců a k vybírání cla (ungeltu). V blízkosti tržiště a cest, které z něho vycházely, se vedle starších osad německých, románských a židovských kupců, zmíněných již k roku 1091, zrodila hustá zástavba kamenných románských domů, dvorců knížecích družiníků, kostelů a klášterů. Osídlení pravobřežního podhradí nebylo však na přelomu 12. a 13. století ještě koncentrováno do souvislé uliční zástavby, ani právně sjednoceno.

Ohniskem zrodu skutečného městského života se staly právě osady cizích kupců, které jako první získaly panovnická privilegia. Jejich obyvatelé se v průběhu 1. třetiny 13. století sjednotili do městské obce, získali pro ni od panovníka výsady a domohli se městské samosprávy. Nejvýraznějším projevem urbanizační proměny bylo postavení hradeb s 13 věžovými branami, které po roce 1230 z poručení krále Václava I. vydělily z dosavadní různorodé zástavby na pravém vltavském břehu opevněný areál Pražského Města o rozloze asi 140 hektarů. Zahrnulo do svého obvodu vedle starších osad též Havelské Město, nově lokované mezi lety 1235-1253 kolem tržiště při kostele sv. Havla.

Výstavba uvnitř staroměstských hradeb probíhala v novém uměleckém a stavebním slohu - gotice. Tón jí udávaly klášterní objekty rytířských a žebravých řádů (templářů, dominikánů, německých rytířů, křižovníků s červenou hvězdou). Přední místo mezi nimi zaujal klášter klarisek sv. Anežky, založený roku 1233. Stavební rozmach Starého Města pak vzdor politickým otřesům pokračoval po celou 2. polovinu 13. i 1. polovinu 14. století. Výsledkem byla gotická přestavba pravobřežní aglomerace na nové úrovni terénu, který se v té době zvýšil vršením odpadů i záměrnými navážkami proti povodním o 2 až 4 m (původní přízemí románských domů se octla v suterénech nové gotické zástavby, kde se v řadě případů dochovala dodnes). Dominantou gotického Pražského města se vedle řádových svatyní stal i kapitulní kostel sv. Jiljí a měšťanské domy věžového typu. Dva z nich existují nepatrně změněny v Rytířské ulici v bývalém Havelském Městě.

Ruku v ruce s budováním opevněného gotického souměstí postupovalo právní osamostatňování a rozvoj samosprávy pražských měst. Roku 1287 došlo k sjednocení Havelského Města se Starým Městem. To se pak řídilo přizpůsobeným norimberským právem, jež bylo v Čechách nazýváno právem staroměstským. Od roku 1287 zde vedle rychtáře existoval sbor dvanácti konšelů i městský soud a jako nejvyšší orgán samosprávy působilo shromáždění všech měšťanů, nazývané velká obec. Roku 1299 dostalo město souhlas krále Václava II. k zakoupení Kubkova domu na tržišti pro schůze městské rady a pro zřízení sídla městského písaře. Spolu se sousedním domem Volflina od Kamene, získaným roku 1338, byl po polovině 14. století přestavěn ve vznosnou Staroměstskou radnici s věží, arkýřem a orlojem.

Dominantní úlohu ve Starém Městě hrál patriciát. Patricijové získali četné výsady odměnou za finanční i vojenskou podporu přemyslovských a lucemburských panovníků. Vedle postoupení výnosu královských ungeltů a mýt ve prospěch opevňování města a dláždění ulic (1328-1331) a vedle královského svolení k sestavení zákoníku, který byl závazný pro všechna města v Čechách, řídící se norimberským právem (1341), bylo nejcennějším ziskem privilegium císaře Ludvíka IV. z června 1330, jímž byli pražští kupci osvobozeni od všech cel na území římské říše.

Současně s privilegii pro obec začali příslušníci nejzámožnějších patricijských rodů ve 14. století získávat pozemkový majetek na venkově, užívat erbovní znamení a usilovat o proniknutí mezi šlechtu. Na historické scéně pražských měst se však právě tehdy vedle nich začala formovat nová vrstva měšťanstva s odlišnými zájmy - řemeslnictvo. Roku 1318 schválila staroměstská rada statuta krejčovského cechu. Následovala statuta zlatníků, platnéřů, soukeníků, řezníků atd. Mezi oběma sociálními skupinami záhy vzniklo konkurenční napětí, které se vyhrocovalo až do husitské revoluce. Jeho součástí byl zápas o ovládnutí městské samosprávy. Podpora Karla IV. přivedla řemeslníky do městské rady Starého Města poprvé v letech 1350-1352.

Doba vlády císaře a krále Karla IV., který cílevědomě přetvářel Prahu ve velkolepou metropoli středověké římské říše, znamenala pro Staré Město vrchol rozkvětu. Stejně jako na panovníkově dvoře také zde vznikla vynikající umělecká díla parléřovské vrcholné gotiky a poté i "krásného slohu" doby krále Václava IV. Císař Karel IV. právě na Starém Městě založil univerzitu, první na sever od Alp (1348). Současně však velkoryse vyměřil a založil Nové Město pražské (1348), jež se záhy stalo nejen významným partnerem, ale i konkurentem Starého Města.

Rozkvět pražských měst v Karlově době skrýval v sobě vážné sociální rozpory. Ty na sklonku 14. století vedly k společenské krizi a k vzniku reformního hnutí, jehož nejvýznamnějším představitelem se stal Jan Hus, působící na univerzitě a v Betlémské kapli na Starém Městě. Vyhrocení krizových jevů po Husově smrti a působení jeho stoupenců vyústilo v revoluci. Husitská Praha v roce 1419 odstranila moc německého patriciátu a zbohatlé církve, zkonfiskovala jejich majetek a vítězstvím v bitvách na Vítkově hoře a pod Vyšehradem (1420) se ubránila křížové výpravě krále Zikmunda. Poté, co se sjednotila v jedinou městskou obec (1421), stala se na čas rozhodujícím mocenským činitelem v zemi. Porážkou od Jana Žižky u Malešova (1424) se však moc i jednota pražských měst opět rozpadla. Kališnické měšťanstvo Starého Města se přiklonilo ke konzervativním utrakvistům, zatímco Nové Město se stalo věrným spojencem polní obce sirotků. Dobytí Nového Města Staroměstskými a panskou jednotou 6. května 1434 jen o několik dnů předešlo porážku radikálních husitů v bitvě u Lipan.

I v pohusitském období si Staré Město udrželo nabytý majetek a výsadní politické postavení v čele městského stavu. Staroměstská radnice, honosně obnovená v pozdně gotickém slohu, byla místem konání zemských sněmů a též volby Jiřího z Poděbrad „husitským“ králem (2. března 1458). Praha dokázala rázným povstáním odrazit pokusy o obnovení katolického náboženství (1483) i vojenskými a diplomatickými prostředky čelit pokusům šlechty o umenšení práv městského stavu. Tváří v tvář šlechtické ofenzívě se Staré a Nové Město 30. srpna 1518 na deset let dobrovolně spojily v jednu obec. Jednotu však ukončil zásah Ferdinanda I. Habsburského po jeho nástupu na český trůn (1528). Dominantní pozici pražských měst v českém stavovském státě pak podlomilo dalekosáhlé omezení práv královských měst Ferdinandem I. po neúspěšném protihabsburském odboji roku 1547. Staré Město konfiskacemi a tresty ztratilo většinu majetku, výzbroje i privilegií, především ale politickou samostatnost a dosavadní váhu ve stavovské obci.

V protikladu k úpadku prestiže a hospodářské moci prošlo však Staré Město ve 2. polovině 16. století obdobím oživení obchodního ruchu, intenzivní renesanční přestavby a zvětšení vnějšího lesku města. V letech 1583-1612, kdy se Pražský hrad stal trvalým sídlem umění milovného císaře Rudolfa II. a jeho dvora, vyrostly i na Starém Městě renesanční šlechtické paláce a především velké kupecké domy (Teuflovský, Nerhofovský, Hebnštrajtovský atd.). Tečku za slavnou rudolfinskou kapitolou pražských dějin však udělalo druhé stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618-1620. Přestože pražská města sehrála v povstání jen pasivní úlohu, postihly je po porážce na Bílé hoře (8. listopadu 1620) znovu tvrdé tresty, které dovršily společenský a politický pád staroměstského měšťanstva.

Popravy na Staroměstském náměstí (21. června 1621), perzekuce, nucená emigrace nekatolíků, plenění a epidemie snížily během třicetileté války počet obyvatel v dříve kvetoucím městě na polovinu. Přestěhování císařského dvora a všech významných úřadů do Vídně pak degradovalo Prahu na provinční město. Přesto po nastolení míru započala výstavba a slohová přestavba šlechtických paláců a především chrámů i klášterů obnovené katolické církve. Rovněž měšťané dokázali po skončení válečných útrap zmobilizovat síly k nové stavební aktivitě, která zejména po velkém požáru Starého Města roku 1689 dodala této části metropole osobitou, stylově jednotnou tvář "pražského baroka". Korunovaly ji velkolepé stavby jezuitů a dalších katolických řádů (Klementinum, chrámy sv. Mikuláše, sv. Františka, sv. Jakuba). Staré Město se spolu s Novým Městem dokázalo ubránit před dobytím Švédy na sklonku třicetileté války (1648), nikoliv však před obsazením francouzsko-bavorskými vojsky (1741) a Prusy (1744) za válek o rakouské dědictví.

Zlomem v poklidném provinciálním životě barokní Prahy se stal patent císaře Josefa II. z 12. února 1784, kterým byla čtyři dosud samostatná pražská města - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - spojena v jeden celek, v hlavní město Prahu. Staré Město ztratilo samostatnost i postavení zemské metropole, zůstalo však středem nového městského organizmu. Staroměstská radnice byla až do zničení v roce 1945 sídlem magistrátu a dalších správních orgánů sjednocené Prahy.

Staré Město se od sklonku 18. století stalo rovněž centrem českého národně obrozeneckého hnutí. Povstáním radikálních demokratů a boji na barikádách se v červnu 1848 zařadilo mezi dějiště buržoazně demokratických revolucí. Léta Bachova absolutizmu i stísněná poloha uprostřed městské zástavby oddálila však jeho proměnu v moderní evropské velkoměsto. Zatímco dynamika rozvoje Prahy jako celku se zejména od 60. let 19. století zrychlovala, Staré Město se naopak postupně stávalo historickou rezervací. Po obecních volbách roku 1861, které přinesly trvalé ovládnutí městské správy českou vlasteneckou buržoazií, byly přesto právě na území Starého Města vybudovány monumentální národně reprezentační budovy Rudolfina, Obecního domu, Nové radnice aj.

Záporným důsledkem ekonomického, populačního i politického vzestupu Prahy a důrazné modernizační politiky radnice byla necitlivá asanace vnitřního města, které po roce 1893 přes odpor kulturních osobností a spolků padla za oběť velká část historického Starého Města a téměř celé Židovské Město. Zbořené středověké domy rychle nahrazovala nová zástavba, která byla naštěstí vesměs architektonicky hodnotná a svým provedením v duchu historizujících slohů novorenesance, novogotiky a novobaroka neporušila celkový historický ráz města.

Zatímco Velká Praha, hlavní město nové Československé republiky, jež vzniklo 1. ledna 1922, prošlo v letech 1922-1938 obdobím dynamického rozvoje, Staré Město se začalo v důsledku asanace i celkových populačních a sociálních proměn již od prvních let 20. století postupně vylidňovat. Počet jeho obyvatel poklesl za 50 let pod hranici 30 tisíc, na pouhou třetinu stavu z roku 1900. Vzdor tomu i na Starém Městě vznikly nové hodnoty urbanistické, architektonické a kulturní, nesené duchem moderních a avantgardních uměleckých proudů 20. století (Právnická fakulta, Městská knihovna atd.) V posledních dnech 2. světové války utrpělo však Staré Město značné škody. Největší z nich bylo zničení severní části Staroměstské radnice vojsky SS za Pražského povstání dne 8. května 1945.

V poválečném padesátiletí prošlo Staré Město obdobím umrtvení životních funkcí a dlouhodobého chátrání. Přes několik kampaní obnovy významných historických objektů (Anežského kláštera, domu U kamenného zvonu, fasád tzv. Královské cesty) byl celkový stav Pražské památkové rezervace, vyhlášené v roce 1971, velmi neuspokojivý. Teprve polistopadové revoluci 1989 začaly být historické objekty na Starém Městě hromadně obnovovány, modernizovány a vraceny k plnohodnotnému životu.

nahoru    pohlednice Staré Město