Staré pohlednice a dobové fotografie Praha   Nové Město

Když Karel IV. (1316-1378) na počátku své vlády zvolil Prahu za hlavní panovnickou rezidenci svého rodu, českého státu a středověké římské říše, pojal současně záměr pozvednout své sídlo k nejvyššímu lesku a vybavit je všemi významnými institucemi oné doby. Jeho počínání bylo podřízeno ideální vizi učinit z Prahy novou metropoli impéria - po Římu, Konstantinopoli a papežském Avignonu nové nejvýznamnější město a centrum křesťanské Evropy. Ve snaze po jejím naplnění zasáhl Karel do městského prostředí Prahy zcela ojedinělým a originálním způsobem. Nejvýznamnějším z těchto zásahů bylo více než dvojnásobné zvětšení rezidenčního souměstí založením Nového Města pražského.

Záměr rozšířit své hlavní město o novou městskou obec oznámil Karel IV. již sedm měsíců po nástupu vlády, 1. dubna 1347. Zakládací listinu pak vydal 8. března 1348. V čele dvora a významných hostí sám slavnostně položil základní kámen ke stavbě novoměstských hradeb dne 26. března téhož roku. V té době již byl hotov celkový projekt Nového Města, které svou velikostí a komplexností vybavení nemělo srovnání mezi městskými založeními v tehdejší Evropě. Ihned proto mohlo následovat vyměření ulic, náměstí i stavebních parcel. Ty byly bez prodlení přidělovány stavebníkům, neboť všechna volná půda byla již předtím získána do královských rukou. Výstavba církevních objektů i měšťanských domů na většině území budoucího města probíhala velmi rychle; všichni, kdo obdrželi stavební místa museli do měsíce zahájit stavbu a do osmnácti měsíců ji pod hrozbou trestu měli dovést do takového stadia aby budované objekty mohli začít trvale obývat.

Nové Město nevyrostlo „na zeleném drnu“, nýbrž na území s nesouvislou, avšak dosti hustou starší zástavbou. Na jeho území ležely starší osady, které byly pojaty do novoměstských hradeb. Nejdále na jihu to byla plavecká a dřevařská osada Podskalí. Severně od ní na vyvýšenině ležela osada Zderaz, která sousedila s areálem dvorce, pozdějším špitálem u sv. Lazara. Ten na západě hraničil s Opatovicemi a na severu s tzv. Židovskou zahradou, vlastně nejstarším židovským hřbitovem v Praze, který snad patřil osadě ležící někde poblíž lokality V jámě či Na louži. Jihovýchodně odtud se nacházela osada Rybníček. Na vyvýšenině východně od ní u kostela sv. Jana na Bojišti byl dvůr řádu maltézských rytířů. Za zderazským předměstím až k hradbám Starého Města se rozkládala část osady zvané Újezd sv. Martina, která nebyla po roce 1230 pojata do tehdy zakládaného Starého Města. Východně odtud směrem k Židovské zahradě se osídlení nazývalo Charváty a severně od horní části dnešního Václavského náměstí ležela osada Chudobice. Nejvýznamnějším předlokačním sídlištěm v oblasti dolního Nového Města byla aglomerace odedávna zvaná Na poříčí (Poříč). Rozkládala se při staré cestě od staroměstské brány, dvorce a špitálu u sv. Benedikta až k tzv. Špitálskému čili Biskupskému dvoru, zvanému též Hradiště. Zahrnovala tržní osady kolem kostelů sv. Klimenta a sv. Petra.

Karlovo založení respektovalo starší osídlení, nepočítalo s demolicemi dosavadní zástavby a jeho hlavní ulice navazovaly na komunikace od bran Starého Města. Přesto se podařilo vtisknout nově zakládanému městu jednotnou koncepci a funkční celistvost. Jejím základem byl promyšlený výběr vhodných míst pro veřejná prostranství i pro jednotlivé klíčové objekty, současně však též smysl pro symbolický význam a gradaci rozmístění těchto dominant. Půdorysný projekt města tvořily čtyři celky. Rozlehlá jižní část, zvaná horní Nové Město, jejímž centrem byl Dobytčí trh (Karlovo náměstí), se rozpadala na větší souvisle zastavěnou severozápadní oblast, sahající od staroměstských hradeb až ke klášterům u sv. Kateřiny a Na Slovanech, a na menší oblast jihovýchodní na svazích a v údolích kolem Větrova a Slupi, která byla zastavěna jen řídce jednotlivými objekty uprostřed sadů a vinic. Další část tvořil Koňský trh (Václavské náměstí) s přilehlou oblastí Příkopů, Můstku a kláštera P. Marie Sněžné, který byl dělicí osou mezi horním a dolním Novým Městem. Dolní Nové Město severně od Koňského trhu mělo rovněž své náměstí Senný trh (Senovážné náměstí). Významnějším ohniskem však tu byla Horská (Hybernská) ulice a později i ulice Na příkopě.

Mimo trhová prostranství, avšak v těžišti souvislé nové zástavby dolního i horního města, bylo vyhrazeno místo pro jejich nové farní kostely sv. Jindřicha a Kunhuty a sv. Štěpána Většího. Stavba obou kostelů započala roku 1351, kdy byly také vytyčeny jejich farní obvody. Staré osady na území Nového Města zůstaly však nadále podřízeny dosavadním farnostem, jichž bylo celkem devět (sv. Kliment, sv. Vojtěch Větší, sv. Václav, sv. Antonín /Trojice/, sv. Jan, sv. Mikuláš /Kosma a Damián/, sv. Vojtěch Menší a staroměstské farnosti sv. Martin a sv. Havel).

Karel IV. chtěl ozdobit své Nové Město reprezentačními stavbami. Těmi byly především chrámy a areály klášterů (karmelitánů u P. Marie Sněžné, benediktinů „na Slovanech“ čili „v Emausích“, augustiniánů u sv. Karla Velikého na Karlově, augustiniánek u sv. Kateřiny, benediktinů-ambrosiánů u sv. Ambrože /pozdější název U Hybernů/ a Služebníků P. Marie na Trávníčku). Vedle nich Karel IV. přeložil starou kapitulu ze Sadské k novému chrámu sv. Apolináře na Větrově. Poslední významnou církevní stavbou předhusitské fáze Nového Města byla kaple Božího Těla uprostřed Dobytčího trhu, určená ke každoročnímu veřejnému vystavování říšských klenotů a ostatků. Její definitivní kamenná stavba vznikla ovšem až za panování krále Václava IV. (1378 až 1419), stejně jako budovy dvou nejvýznamnějších světských objektů na Novém Městě, královského hrádku na Zderaze a Novoměstské radnice.

V první fázi výstavby (1348-1353) bylo v oblasti mezi kostely sv. Jindřicha a sv. Kateřiny zbudováno asi 650 městských domů. V okrajových částech kolem Poříčí a na Slupi se začalo stavět až později, tempo výstavby však již koncem 14. století postupně klesalo a původní Karlův záměr souvislé zástavby nebyl zcela naplněn. Volná místa a zahrady v této části města přetrvaly do konce 19. století. Hradby Nového Města o délce téměř 3,5 km, až 10 m vysoké, se čtyřmi branami a 21 věžemi, které byly vytyčeny a zbudovány v neuvěřitelně krátké době necelých dvou let, vymezily totiž městský areál o ploše více než 2,4 km², který přesahoval potřeby nejen Karlovy doby, nýbrž i následujících pěti set let. Brány a celé opevnění, doplněné po třicetileté válce předsunutým pásem barokní fortifikace, podlehly proto demolici teprve v poslední třetině 19. století.

Podle ustanovení zakladatele mělo Nové Město tvořit se Starým Městem jediný organizmus řídící se stejným městským právem. Starému Městu bylo však výslovně vyhrazeno první místo mezi pražskými městy a pouze ono bylo hlavním městem království. Na Nové Město byla naopak ze Starého Města přemístěna „obtížná” (hlučná, zapáchající) řemesla. V prosinci 1367 Karel IV. nařídil spojení obou měst a přikázal zbořit hradby, brány a věže mezi nimi. Po deseti letech se však rozpory uvnitř sjednocené obce vyhrotily natolik, že sám císař byl nucen v březnu 1377 spojení obou měst opět zrušit. Novoměstští si poté mezi lety 1377 a 1413 zbudovali vlastní výstavnou radnici v čele Dobytčího trhu. Stala se záhy dějištěm významných historických událostí, především známé první pražské defenestrace konšelů 30. července 1419, kterou začala husitská revoluce.

Novoměstští husitští radikálové, vedení mnichem Janem Želivským, prosadili druhé sjednocení pražských měst, které trvalo v letech 1421 -1424. I tehdy však převážily rozpory mezi Staroměstskými a Novoměstskými o majetek konfiskovaný nepřátelům kalicha, o výroční trhy atd. Vedly k rozpadu pražské jednoty a k ostrým vzájemným střetům, za nichž se Nové Město přidalo k sirotčímu svazu. Vzájemné nepřátelství vyústilo 6. května 1434 v dobytí Nového Města vojskem Starého Města a panské jednoty. Staroměstští ho využili k zničení všech privilegií svého soupeře a konkurenta, nalezených na Novoměstské radnici, a k dočasnému podřízení Novoměstských své hegemonii.

Nové Město sice záhy obnovilo svoji samostatnost, muselo se však již natrvalo smířit s postavením druhého z pražských měst. Král Vladislav II. (1471 až 1516) mu nicméně stvrdil polepšení znaku, udělil výroční trh o sv. Bartoloměji a roku 1478 povolil rozparcelovat a zastavět Židovskou zahradu, na jejímž území nově vznikly dnešní ulice Vladislavova a Palackého.

Novoměstské cechovní řemeslnictvo od počátku 16. století kladlo tuhý odpor opětovným snahám o sjednocení pražských měst. Právě toho využil král Ferdinand I. Habsburský a roku 1528 obnovou oddělené městské rady na Novém Městě zrušil po desetileté existenci jednotu pražských měst, prosazenou roku 1518 Staroměstskými, neboť v mocném spojeném velkoměstě viděl vážnou překážku při prosazování svých politických plánů. Neprozíravý partikularizmus se Novému Městu vymstil v roce 1547, kdy po nezdaru prvního protihabsburského odboje, na němž se pražská města významně podílela, přišlo konfiskací o většinu obecního pozemkového majetku i výzbroje, ztratilo četná privilegia a především přišlo o dosavadní politickou samostatnost ustanovením nadřízených královských hejtmanů a rychtářů. Následující období až do bitvy na Bílé hoře bylo přesto epochou rozkvětu a renesanční výstavby Nového Města i celé rudolfinské Prahy.

Z podřízenosti a dohledu královských hejtmanů a rychtářů se Nové Město nakrátko vymanilo v době druhého stavovského povstání v roce 1619. Porážka povstání o rok později přinesla však znovu tvrdé tresty v podobě dalšího okleštění městských práv, konfiskací majetku, nucené rekatolizace a emigrace, ale též hrdelních ortelů. Na popravišti před Staroměstskou radnicí ukončilo v červnu 1621 svůj život pět předních novoměstských měšťanů.

Částečnou rehabilitaci Nového Města v očích habsburské vlády a restituci části jeho výsad přinesla hrdinská obrana Prahy před švédskými armádami na samém sklonku třicetileté války (1648). Díky statečnosti měšťanských a studentských dobrovolníků odolalo novoměstské gotické opevnění přesile oblehatelů. Bylo však těžce poškozeno a proto je po uzavření vestfálského míru doplnila mohutná barokní fortifikace (1654 -1721).

Epocha pražského baroka obohatila architektonickou tvář Nového Města kromě opevnění také o řadu nových výrazných solitérů. Patřil k nim komplex kapucínského kláštera, klášter voršilek, klášter trinitářů s kostelem N. Trojice ve Spálené ulici, augustiniánská prelatura na Karlově, klášter alžbětinek na Slupi, kostel sv. Jana na Skalce atd. Nejrozsáhlejším dílem té doby byla stavba jezuitské koleje a kostela sv. Ignáce na Dobytčím trhu. Nové světské objekty nedosahovaly velikosti a monumentality církevních staveb. Přesto se neodmyslitelnou součástí barokní Prahy staly novoměstské šlechtické i měšťanské rezidence a letohrádky (Mladotovský palác - Faustův dům, Kounický palác, Kaňkův dům, Michnův letohrádek - Amerika aj.).

Dvorským dekretem císaře Josefa II. z 12. února 1784 bylo Nové Město spojeno s dalšími třemi pražskými městy v jednotné královské hlavní město Prahu. Radnice zaniklé městské obce byla využita pro potřeby státní správy - obsadil ji zemský trestní soud, který odsouzené delikventy posílal do nedaleké Svatováclavské trestnice. Památná kaple Božího Těla na Dobytčím trhu byla bezohledně zbořena (1791).

Právě mezi převážně českým obyvatelstvem na Novém Městě nalezly odezvu vlastenecké snahy českých obrozenců. V dolní části Koňského trhu zahájilo v červenci 1786 činnost první české vlastenecké divadlo Bouda. Měšťanská rezidenční oblast kolem ulic Žitné, Palackého, Jungmannovy, Spálené a Národní se v průběhu 19. století postupně stala nejdůležitějším střediskem veřejného života české vlastenecké společnosti. Na Novém Městě vyrostly nejvýznamnější budovy, které měly reprezentovat obrozené české národní společenství - Prozatímní a Národní divadlo, Národní muzeum, Městské muzeum, Česká technika, Měšťanská beseda. Středověká zástavba této pražské čtvrti postupně podlehla rozsáhlé plošné asanaci a moderní přestavbě, která s výjimkou jednotlivých uchovaných historických objektů, především církevních, zcela změnila její podobu. Nově upravena byla všechna náměstí Nového Města, byly zřízeny parky, promenádní třídy a nábřeží, provoz zahájila koňská a poté i elektrická tramvaj. V postupně rušeném hradebním obvodu Nového Města nalezla své místo tři nejdůležitější pražská železniční nádraží a v polovině 20. století zde vzniklo i hlavní nádraží autobusové. Na samém sklonku 19. a na začátku 20. století se konečně dočkaly zástavby také poslední volné plochy v městském areálu, vymezeném kdysi Karlem IV. V oblasti Albertova a Slupi vyrostly budovy univerzitních přírodovědeckých ústavů a nemocnic.

Dvacáté století se vepsalo do architektonické tváře Nového Města již jen řadou solitérů, které vyrostly na místě starších staveb, záměrně asanovaných, nebo zničených živelnými pohromami a v roce 1945 též válečnými událostmi. Vznikly tak veřejné budovy nového typu a poslání jako palác Lucerna, Koruna, Adria, palác Legiobanky či Škodových závodů, obchodní domy U Nováků, Bílá labuť a Dům módy, pavilon Mánes a další. Novým Městem pražským také ve 20. století kráčely dějiny svými významnými událostmi. Svědectví starých pohlednic, shromážděných v této knize, nás však o nich již nezpravuje

nahoru    pohlednice Nové Město