Staré pohlednice a dobové fotografie Praha čtvrť Na Františku
EDMUND ORIÁN: ČTVRŤ NA FRANTIŠKU
Staroměstská čtvrť Na Františku - tak se odpradávna nazývala nejsevernější část Starého Města kolem Anežského kláštera, ohraničená (dle názvů na mapě z roku 1891) na západě židovským ghettem a spojkou mezi Sanytrovou ulicí a Janským náměstím, na jihu linií ulic Bílkova - Kozí - Kozí plácek - Haštalská a na východě Eliščinou třídou. Přirozenou severní hranici tvořila řeka Vltava. Toto území, výhodně položené podél prastaré cesty spojující brod u ostrova Štvanice s brody na Malou Stranu a pokračujícími cestami na Pražský hrad, bylo koncem 12. století jen řídce osídlené. Z té doby se připomíná osada (nebo možná již vesnice) Újezd v místech, kde od roku 1190 stojí kostel sv. Haštala, jeden z nejstarších v Praze. V roce 1233 zde král Václav I. na popud své sestry Anežky založil klášter klarisek s kostelem sv. Františka a o něco později v jeho těsném sousedství také klášter minoritů. Další významnou církevní stavbou v tomto prostoru byl klášter cyriaků, založený v roce 1256, s kostelem ze 70. let 13. století. O 100 let později pak vznikl při špitále měšťana Bohuslava kostelík sv. Šimona a Judy, jehož význam stoupl až jeho rozšířením a barokní přestavbou v návaznosti na klášter milosrdných bratří s nemocnicí.
Anežský klášter měl mezi vzpomínanými církevními enklávami od počátku dominantní postavení. Celá tato část Starého Města, na které se kromě klášterních budov a kostelů nacházela již i přidružená hospodářská stavení s domky čeledínů a řemeslníků, patřila pod jeho jurisdikci. Klášter obehnaný silnou ohradní zdí měl ve 14. a 15. století podobu středověké pevnosti, do které se v případě nebezpečí mohli uchýlit lidé z celého okolí. Husitské bouře ale neušetřily ani tuto oblast Prahy - mniši a jeptišky uprchli a vydrancované kostely a kláštery byly proměněny v prachárny, zbrojnice a obydlí chudiny. Do tohoto časového úseku lze klást počátek pozvolného a dlouhotrvajícího chátrání objektů Anežského kláštera, přerušovaného jen občas stavebními aktivitami dílčího významu, které rozsahem ani kvalitou už nikdy nedosáhly úrovně jeho raně gotické výstavby.
Do zdevastovaných prostor Anežského kláštera se v roce 1556 nastěhovali dominikáni. Ti, vedeni snahou získat prostředky na nutné opravy, provedli jeden z nejvýznamnějších urbanistických počinů renesančního období na Starém Městě (D. Líbal, J. Muk) -rozparcelovali a následně prodali okolní pozemky patřící ke klášteru a umožnili tím vznik zástavby asi 50 domů, tvořících základ pozdější uliční sítě. Na rozdíl od podobných parcelací, např. na Malé Straně, zde ovšem nebyly vystavěny honosné paláce šlechty, ale nanejvýš domy řemeslníků nevalné architektonické hodnoty. Vznikla tak nová drobná čtvrť obývaná již tehdy převážně chudinou, jejímž živobytím se stala řeka. Klášter (do kterého se po roce 1626 vrátili klarisky) a celé okolí postihl koncem 17. století ničivý požár. V té době mnoho domů v rámci obnovy bylo zvýšeno o patro a dostalo novou, barokní fasádu. Z požáru se klášter ještě vzpamatoval, ale jeho zrušení v roce 1783 Josefem II. znamenalo začátek toho nejhoršího - zřízena v něm káznice a věznice, později stáje a skladiště, a nakonec celý areál pronajat dílem řemeslníkům, dílem chudině jako obydlí.
V 90. letech 19. století je čtvrť Na Františku pestrým konglomerátem všech profesí spojených s řekou, ale i typů z periferie lidské společnosti. A všichni ti plavci z vorů a pramic, pískaři, dřevaři a dělníci z pil, hlídači z ;jezů a rybáři, řemeslníci, uhlíři a nádeníci, ale i zloději, karbaníci a flákači, žebráci, opilci a věčně nezaměstnaní, prodejné ženštiny i ječivé babice z pavlačí obývají plavecké domky na nábřeží anebo bydlí v okolí Anežského kláštera v nízkých, tmavých, úzkých a nezdravých domech bez slunce, bez vody a kanalizace, plných hmyzu a myší, nad nimiž se věčně vznáší zápach po spáleném omastku a kyselém zelí, smíšený s pachem stok (L. K. Žižka) a permanentním vřískotem nepřehledného houfu ne zřídka rachitických dětí. A ty domy jsou většinou v uličkách, z nichž každá druhá je uličkou lásky, rovněž tmavých a úzkých, prošpikovaných hospodami, dupárnami a vinopalnami. Je to čtvrť v čtvrti, lišící se od ostatní Prahy nejen povahou a zájmy, ale také mluvou. Kanton se svérázným nářečím, vyznačujícím se ostrými sykavkami, protahovanými slabikami a bez gramatického skladu (L. K. Žižka), kde pokojný chodec, zvláště za soumraku, si není jist svou bezpečností. A to vše jen pár desítek metrů od nově vznikající moderní Mikulášské třídy a necelý kilometr od velkoměstských bulvárů Na Příkopě a Václavského náměstí.
Nebylo překvapením, když asanační zákon z roku 1893 se stejnou argumentací jako v případě Josefova odsoudil k zániku i tuto čtvrť. Její větší část byla pak v letech 1896 - 1976 zbořena, a na upraveném a zvýšeném nábřeží postupně vystavěny hotely, obytné a administrativní budovy. Bývalý klášter milosrdných na svou renovaci teprve čeká, zato Anežský klášter byl vzorně zrestaurován. K němu se přimykající ostrůvek staré zástavby, postupně opravovaný, dodnes okouzluje návštěvníky vstupující do těch několika uliček svou zvláštní atmosférou a přetrvávající tajemnou záhadností.